V pražském Klementinu začíná výstava k 900 letům od úmrtí Kosmase

Praha 25. září 2025 (ČTK) - Ode dneška lze v pražském Klementinu vidět výstavu ručních opisů Kosmovy kroniky. Jedná se o originály rukopisů, které se uchovaly v různých středoevropských knihovnách, ve Stockholmu a také ve sbírkách šlechtických rodů. Výstava potrvá kvůli požadavkům restaurátorů jen měsíc, končí ve čtvrtek 23. října. Expozice obsahuje 13 rukopisů od 12. do 17. století.

Nejstarší z vystavených rukopisů zapůjčila Lipská univerzitní knihovna, je jen asi o čtvrtstoletí mladší než Kosmova kronika. Kosmas ji latinsky psal v letech 1119 až 1122, zemřel 21. října 1125.

Lipský rukopis má knižní podobu a obsahuje ilustrace včetně zobrazení samotného Kosmase. Podle pořadatelů nebude originál zobrazení vidět po celou dobu, rukopis se podle požadavků restaurátorů musí po určité době přelistovat na jinou stranu.

Kosmas zachytil ústně podávané příběhy včetně mytických počátků, tedy příchodu Čechů do nové vlasti. Pokračoval až do své současnosti, věnoval se vládnoucímu rodu Přemyslovců, jeho politické moci a také šíření křesťanství s dějinami církve.

Knihovna pražského Národního muzea poskytla pro výstavu Budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. století. Podle historiků jde o nejdůležitější opis, který se stal základem pro historické interpretace. Ze stejné knihovny je rukopis, který patrně vznikl v 15. století v pražském klášteře křižovníků s červenou hvězdou a byl roku 1840 objeven v Českých Budějovicích.

Rakouská národní knihovna zapůjčila Vídeňský rukopis, který vznikl ve 13. století. Naopak Stockholmský rukopis, součást Codexu Gigas, neboli Ďáblovy bible, vystavuje Klementinum jako maketu.

Výstava se připravovala dva roky. Snaží se také odpovědět na otázky, kde Kosmas čerpal látku a nakolik ji odborně zachytil. V ambitech Klementina se mladší návštěvníci mohou setkat s Kosmasem v podobě umělé inteligence, expozice v galerii Klementina pojednává o Kosmových následovnících.

Připomíná nejen Dalimilovu kroniku a práci Václava Hájka z Libočan, ale také význam pro současnost. Tedy dílo Aloise Jiráska, Vladislava Vančury a dosud nepřekonaný překlad z latiny od Karla Hrdiny z roku 1929, který je východiskem pro historická bádání.