Malování kraslic se Srbům v Dolní Lužici daří udržovat, jejich jazyk ale upadá

Cottbus/Lübbenau (Německo) 18. dubna (zpravodaj ČTK) - Velikonoce jsou u Lužických Srbů spojené s řadou zvyků a tradic. Patří mezi ně koulení vajec, chození pro velikonoční vodu či velikonoční jízdy na koních. Zdaleka nejznámější je ale malování kraslic. Starobylý zvyk se daří malému slovanskému národu na východě Německa udržovat i dnes, jak ukazuje třeba výstava v braniborském městečku Lübbenau, jednom z center Srbů v Dolní Lužici. Znalost jazyka dolnolužických Srbů podle nové studie ale upadá. Počet "kompetentních mluvčích" odhaduje nanejvýš na sto.

Lužičtí Srbové jsou malý slovanský národ, který sídlí na východě dnešního Německa, kde po staletí odolával tlaku na germanizaci. Hornolužičtí Srbové žijí především na území spolkové země Sasko a jejich řeč se podobá více češtině. Jejich dolnolužičtí příbuzní sídlí v Braniborsku a jejich jazyk má blíže k polštině. Srbové v Dolní Lužici jsou převážně protestanti, hornolužičtí Srbové katolíci. Před Velikonocemi ale obě skupiny sahají po vyfouknutých vejcích a barevném vosku.

"Každá barva má jiný význam," vysvětluje průvodkyně ve skanzenu v Lehde návštěvníkům, kteří si přišli namalovat vlastní kraslice podle dolnolužických vzorů. "Červená znamená sílu a energii, zelená zdraví a štěstí a třeba modrá symbolizuje klid a pokoj," říká žena v tradičním kroji Lužických Srbů s typickým bílým čepcem. Že je tradice malování kraslic v oblasti Spreewaldu, tedy Sprévského lesa, stále živá, dokládá i výstava v muzeu v nedalekém Lübbenau. Ukazuje, že pestrobarevnými vzory lze ozdobit nejen slepičí, ale třeba i pštrosí vejce.

Pokud Němci mají povědomí o existenci slovanské menšiny na východě země, spojují si ji většinou právě s Velikonocemi a barvením vajíček. Velikonoční tradice Lužických Srbů jsou ale daleko pestřejší, jak aktuálně ukazuje i výstava v muzeu v braniborském městě Cottbus, kterému se česky říká Chotěbuz a v dolnolužické srbštině Chóśebuz. Že je město centrem Srbů v Dolní Lužici, je patrné už na první pohled - ulice i nápisy na veřejných budovách jsou tu dvojjazyčné - v němčině a dolnolužické srbštině. Slyšet ovšem v ulicích jazyk slovanské menšiny není.

Kolik přesně Lužických Srbů je, je dlouhodobě předmětem sporů. Odhady se pohybují mezi 50.000 a 60.000, početnější je přitom etnikum v Horní Lužici. O pozdvižení se tento týden postarala studie vědců z katedry sorabistiky na Lipské univerzitě Tilla Vogta a Sabine Asmusové zveřejněná v časopise Slavia Occidentalis. Stejně jako u řady dalších slovanských národů, je také u Lužických Srbů jedním z hlavních znaků národní identity jazyk. Podle studie má ovšem dolnolužická srbština v Německu už jen asi 50 až 100 "kompetentních mluvčích".

"V mnoha německojazyčných publikacích včetně textů státních institucí se počet lidí mluvících dolnolužickou srbštinou přeceňuje," píší Vogt a Asmusová. Často uváděné číslo 20.000 mluvčích je podle nich "zcela nerealistické". Například v Chotěbuzi našli výzkumníci jen 15 rodin, ve kterých aspoň jeden z rodičů s dětmi hovoří dolnolužickou srbštinou. "Tradiční mluvčí jsou skoro všichni po smrti," dodává Vogt.

Zatímco někteří zástupci lužickosrbské komunity výsledek studie přijali jako smutnou skutečnost, jiní s ním nesouhlasí. Například podle Měta Nowaka ze Srbského ústavu v Chotěbuzi, s nímž mluvila stanice rbb24, vyvolává mylný dojem, protože "kompetentního mluvčího" definuje příliš široce. Podle Vogta ale studie zkoumala dosažení úrovně evropského rámce C1. "C1 je úroveň, která se očekává třeba u maturantů v angličtině," dodal.

Podle spoluautorky studie Asmusové jsou v debatě kolem Lužických Srbů čísla často tabu. "Protože panují obavy, že přijdou o peníze," řekla. Lužické Srby a rozvoj jejich kultury totiž podporuje stát i spolkové země Sasko a Braniborsko. Bez státních dotací by chyběly peníze na jazykovou výuku, ale i uchování tradic, třeba právě těch velikonočních.

Podle Asmusové je záchrana dolnolužické srbštiny stále možná. Bez jazyka by malý slovanský národ zanikl. "S jazykem ztrácíme kulturu. V jazyku jsou zakódované pohledy na svět. To se folklorem nedá udržet," dodala.