BBC: Blízcí ukrajinských vojáků, kteří spáchali sebevraždu, čelí stigmatizaci

Kyjev 22. prosince 2025 (ČTK) - Ukrajinská společnost kolektivně truchlí za vojáky, kteří od začátku ruské invaze padli při obraně vlasti. V pozadí se ovšem v tichosti odehrává ještě jiná tragédie a týká se blízkých vojáků, kteří z různých důvodů spáchali sebevraždu. Britská BBC na svých internetových stránkách uvádí, že Ukrajina klasifikuje sebevraždy jako nebojové ztráty, pozůstalí tak nemají nárok na odškodnění, vojenské pocty pro své blízké, a nedočkají se ani veřejného uznání. BBC píše o ženě Kataryně, což není její pravé jméno, a jejím synovi Orestovi. Ten zemřel v roce 2023 na frontě v Doněcké oblasti, podle armády se to stalo v důsledku zranění, která si způsobil sám. Je to něco, čemu jeho matka nedokáže uvěřit. O Orestovi říká, že to byl klidný mladý muž toužící po akademické kariéře. Kvůli problémům se zrakem byl na začátku ruské invaze označen za neschopného vojenské služby, nicméně v roce 2023 ho pracovníci náborového střediska zastavili na ulici. Tentokrát ho odvedli a krátce poté byl odvelen na frontu jako spojař. Kataryna říká, že když byl nasazen u Časiv Jaru, stáhl se do sebe a trpěl depresí. "Stát mi vzal syna, poslal ho do války, a přivezl mi ho zpět v pytli na nebožtíky. To je všechno. Žádná pomoc, žádná pravda, nic," říká Kataryna. "Jako bychom na Ukrajině byli rozdělení. Někteří zemřeli správně, jiní špatně," dodává. Oficiální údaje týkající se sebevražd vojáků neexistují, podotýká BBC. Podle ukrajinských činitelů jde o ojedinělé případy. Nicméně ochránci lidských práv a truchlící rodiny se domnívají, že jich mohou být stovky. Anatolij, manžel Marjany z Kyjeva, se do armády přihlásil dobrovolně v roce 2022. Nejdříve ho kvůli chybějícím vojenským zkušenostem nechtěli přijmout, ale nakonec ho vzali, nedal se odbýt, říká Marjana. Byl nasazen jako kulometčík a účastnil se krvavé bitvy o Bachmut. Po jedné misi se manželce svěřil, že během ní bylo zabito 50 vojáků. "Vrátil se jiný, tichý, odtažitý," popisuje. Když přišel o část paže, skončil v nemocnici. Na nemocničním dvoře si vzal život. Protože spáchal sebevraždu, stát mu odepřel vojenský pohřeb. "Když byl na frontě, hodil se jim. Ale teď hrdina není?" ptá se Marjana. Dodává, že státu dala manžela a stát ji nechal na holičkách. Navíc cítí stigma ze strany ostatních válečných vdov. Říká, že podporu nachází v internetové komunitě žen, jako je ona, tedy vdov po vojácích, kteří si sáhli na život. Chtějí, aby stát změnil zákony a jim se dostalo stejných práv a uznání jako jiným pozůstalým. Podpůrné sdružení pro válečné vdovy vede Oxana Borkunová. V její organizaci je nyní asi 200 rodin, jejichž blízký v uniformě spáchal sebevraždu. "Pokud je to sebevražda, pak to není hrdina - to si lidé myslí," uvádí. "Někde v kostelech odmítají uspořádat pohřby, některá města odmítají vyvěsit fotky těchto vojáků na vzpomínkovou zeď," popisuje. Říká, že některé rodiny mají pochybnosti o oficiálních příčinách úmrtí svého blízkého. Někdy je podle ní na dokumentech vidět, že byly sepsány narychlo, jindy matky otevřou rakev a vidí tělo pokryté modřinami. Vojenský kaplan Borys Kutovyj uvádí, že od začátku celoplošné ruské invaze v únoru 2022 byl svědkem nejméně tří sebevražd. "Každá sebevražda znamená, že jsme někde selhali," podotýká. Domnívá se, že mnoho odvedených vojáků je na rozdíl od těch profesionálních psychicky zranitelných. On i Borkunová jsou přesvědčeni, že i na vojáky, kteří svůj život ukončili sami, je třeba pohlížet jako na hrdiny. Vojenská ombudsmanka Olha Rešetylovová říká, že měsíčně dostává až čtyři zprávy o sebevraždě v řadách vojáků a připouští, že se v této věci nedělá dost. "Viděli peklo. I ty nejotrlejší povahy se mohou zlomit," uvádí. Její úřad se snaží prosadit systémové změny, ale vytvořit dobrou jednotku vojenských psychologů může trvat roky. "Rodiny mají právo na pravdu. Nevěří vyšetřovatelům, v některých případech mohou být vraždy vydávány za sebevraždy," vysvětluje. Přístup k těmto vojákům je podle ní třeba změnit i kvůli předcházení podobným případům. "Tito lidi byli něčí sousedé, něčí kolegové. A prošli si peklem. Čím srdečněji je přivítáme, tím méně tragédií bude," myslí si Rešetylovová. hab spr - sdílejte článek