Pamětník Edib Jaganjac: Válka v Bosně nebyla o ideálech, ale o přežití

Praha 12. prosince 2025 (ČTK) - Třicet let od podpisu mírové dohody, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině, vzpomíná lékař Edib Jaganjac na odchod z obleženého Sarajeva i na své začátky v České republice. V rozhovoru s ČTK řekl, že válka podle něj nebyla bojem o ideály, ale denním bojem o přežití. K vyrovnání se s traumaty mu pomohlo psaní knihy. Válka v Bosně začala na jaře roku 1992, v roce 1995 ji ukončilo podepsání Daytonských dohod. Mezi milníky války patří například obléhání Sarajeva nebo masakr ve Srebrenici. Jaganjac se narodil 14. května 1957 v Sarajevu jako Bosňan, sám se ale označuje za Jugoslávce. Dětství totiž prožil v Titově Jugoslávii. Na začátku války, kdy začalo obléhání Sarajeva, zůstal a působil jako lékař ve vojenské nemocnici. "Odejít chtěl tehdy každý. Byli jsme obklíčení, neustále pod palbou a bez možnosti normálního života," popsal Jaganjac. Rodinu se mu podařilo poslat pryč už v prvních měsících konfliktu, sám však ze Sarajeva odejít nemohl, protože odchod mužů úřady nepovolovaly. Situace se změnila až v roce 1993, kdy ho z města dostala Organizace spojených národů poté, co se stal veřejně známou tváří kritizující nečinnost mezinárodních institucí. Jako cílovou zemi si tehdy vybral Českou republiku. Nebylo to však rozhodnutí motivované emocemi, ale prostým faktem, že šlo o poslední evropský stát, který ještě nezavedl víza pro občany bývalé Jugoslávie. "Přijel jsem 1. září 1993, tři měsíce nato už víza zavedli také," řekl Jaganjac. Zpočátku plánoval odchod jinam, a to především kvůli nízkým platům ve zdravotnictví, nakonec ale v Praze zůstal především kvůli manželce, která si Česko zamilovala. V současnosti je rád, že se rozhodl setrvat. Oceňuje mimo jiné, že se česká společnost podle něj chová vstřícně. "Nikdy jsem tu nezažil jediný xenofobní výrok. Češi nemají xenofobii v povaze, hodnotí vás podle toho, jaký jste člověk," dodal Jaganjac. Nyní působí jako lékař v pražské motolské nemocnici. Za jednu z nejtěžších životních zkušeností označuje návrat do běžného života po odchodu z války. Tvrdí, že každý, kdo prožil obléhání nebo jinou extrémní situaci, nese určitou míru traumatu. Sám podle svých slov našel úlevu až při psaní knihy Sarajevská princezna, která mu umožnila popsat a zpracovat události, jež prožil. Podobné psychické zátěži podle něj čelí i lidé přicházející z dnešních válečných oblastí. Podpis mírové dohody v roce 1995, který se uskutečnil v Paříži po vyjednání v Daytonu, sledoval už Jaganjac z České republiky. Její vyhlášení pro něj znamenalo především konec násilí. "Skákal jsem radostí. Válka je absolutní zlo," popsal. Tehdy věřil, že se Bosna po letech konfliktu postupně stabilizuje. Dnes ale připouští, že poválečné uspořádání zemi rozdělilo a výrazně komplikuje její fungování. S Daytonskými dohodami, které ukončily válku v Bosně a Hercegovině, Jaganjac nesouhlasí. Považuje je za smlouvu, která vytvořila nefunkční stát Bosnu a Hercegovinu, rozdělenou na dvě části. Kritizuje mimo jiné, že dohoda podle něj "ocenila vražedné činy a genocidu srbské strany tím, že jim dala polovinu Bosny". Dohoda podle něj takzvaně zabetonovala moc nacionalistických stran a upírá práva občanům, kteří se nechtějí hlásit k národnostem. Míní, že Daytonská dohoda je "špatná" a je načase ji změnit. Jaganjac o návratu do Bosny již neuvažuje, protože se z ní podle něj stala republika ovládaná nacionalisty, kde by se cítil jako cizinec ve vlastním státě. Dodal, že však miluje národy v Bosně i celou bývalou Jugoslávii, navzdory své kritice tamní politiky. puz rdo - sdílejte článek

Infotéka: Nejžádanější zlatá mince formátu jedné troyské unce se vyrábí ve Vídni! Úspěšný příběh této fascinující zlaté mince započal v roce 1989. Již čtyřikrát, v letech 1992, 1995, 1996 a 2000 byla tato mince na koncertě zlatých investičních mincí jednoznačně světovou špičkou. Dnes je mince ražená ze zlata s nejvyšší ryzostí (z 1000 dílů je 999.9 čisté zlato!) jedinou investiční mincí s nominální hodnotou eura a zlatou investiční mincí evropy.