Slintavka byla v chlévech nevítaným, ale častým hostem, ukazuje dobový tisk

Brno 27. března (zpravodaj ČTK Jan Tomandl) - Čeští sedláci v 19. století říkávali slintavce a kulhavce také pajed a paznehtice. Byla pro ně sice velmi nevítaným, ale poměrně častým hostem, který ve chlévech zanechával zbídačená dobytčata. Většina zvířat sice přežila, ale ztrácela na váze, méně dojila a neměla sílu k práci v chomoutu. Lidé neznali příčinu nemoci, věděli však o prudké nakažlivosti. V dobovém tisku, který je dostupný v Národní digitální knihovně, se zachovaly stovky zmínek či rad. K hlavním doporučením patřila čistota v chlévě. Časopis Rolník v roce 1864 uváděl, že většina nemocných zvířat se do dvou týdnů uzdraví. Nemoc však přesto "způsobuje hospodáři velikou škodu, zvlášť svým častým a nakažlivým vypuknutím". Jako možné příčiny Rolník zmiňuje zastuzení při změně počasí, zkaženou píci a nečistou vodu, ale zároveň dochází k závěru, že nemoc po propuknutí "tvoří nakažlivinu, kterou se dále roznáší". Že slintavku a kulhavku způsobuje virus, se vědcům podařilo prokázat až na konci 19. století. Ještě v roce 1911 České listy hospodářské zmiňují, že "široké vrstvy lidové dosud nevěří úžasné přenosnosti" slintavky a kulhavky. Ozývaly se také názory, že je zbytečné proti nemoci bojovat, když nekončí vždy uhynutím zvířete. "To je názor mylný. Škody způsobené slintavkou a kulhavkou jsou obrovské. Při letošní invasi zašly spousty dobytka, zejména zmírala telátka a selátka," napsaly České listy hospodářské. Nemoc se často vyskytovala ve vlnách. Například Hospodářské noviny v roce 1870 napsaly, že v předešlém roce se slintavka a kulhavka rozšířily v některých oblastech tak, že "nebylo téměř osady, ba ani dobytčete, které by nemocí touto stiženo nebývalo." O šest let později stejný list zmiňuje, že se nemoc "morovitě rozšiřuje" a jde od východu k západu. Doporučení k léčbě bývala v 19. století různá, často na úrovni "babských rad". Hospodářské noviny v roce 1864 přinesly zkušenosti různých statkářů. Například hospodář Konopásek doporučoval nepodávat dobytku žádné léky, protože jen zvětšují bolest. Hospodář Valeš radil obvazovat nohy hnojem. "Pánové, všude byla vůkol mě slintavka, můj dobytek však byl nemoce té prost. Míním, že to bylo tím, že jsem dobytek nevyháněl na pastvu, dobře jsem krmil, a to nejvíce lupením řepy," zdůrazňoval statkář Švarc. Problémy se slintavkou a kulhavkou se nevyhýbaly ani českým krajanům ve Spojených státech. Týdeník pro Čechoameričany Pokrok západu v roce 1884 informoval o panice mezi dobytkáři. "Z pěti států došly zprávy o nemoci té a jelikož působen byl s nemocí veliký humbug, panoval velký poplach, že již je konec všemu, co na spárech běhá," napsal Pokrok západu, který zpětně hodnotil obavy jako přehnané. Postupně se čím dál víc zdůrazňovala hygiena. "Při kulhavce musí napřed čistota největší zavedena býti," napsal v roce 1876 Národní hospodář. Dobytku se slintavkou se doporučovalo vymývat tlamu vodou s octem, při kulhavce pak ošetřovat paznehty studenou nebo vápennou vodou. Postupně se také zpřísňovala "zvěropolicejní" opatření. Rolníci museli výskyt hlásit, nemocná zvířata se porážela, ze zasažené oblasti nebylo možné vyvádět dobytek ani prodávat mléko. Když šla nemocná zvířata na porážku, nesměla jít po stejné cestě, kudy se vodil zdravý dobytek. Časopis Česká hospodyně v roce 1905 popsal případ, kdy nákazu na statek zavlekli pocestní, které dobromyslný hospodář nechal přespat ve chlévě. Na podobných místech asi spali častěji, a nákazu tak nevědomky přenášeli z chovu do chovu. Hospodář dostal pokutu 100 korun za to, že nemoc neohlásil, a navíc deset korun za neoprávněné poskytování noclehu. Slintavka a kulhavka se v Československu objevovaly až do 70. let 20. století. Zatím poslední výskyt spadá do roku 1975 na Mělnicku. Nyní se nemoc znovu vyskytla v Maďarsku a na Slovensku. Postupně se aktivují opatření proti jejímu zavlečení do Česka. Nezvaný a nevítaný host tak znovu stojí před pomyslnými vraty chléva. tmd gcm - sdílejte článek