Židovská jména podle patentu z roku 1787
Zvláštní pravidla platila pro židovské obyvatelstvo. Patent Josefa II. z roku 1787 mu uložil přijmout dědičné neměnné příjmení a německé osobní jméno. Úřední překladatel P. L. Tirsch nejprve sestavil seznam zhruba 890 mužských a 409 ženských jmen. Podle studie Žanety Dvořákové pak soudní dekret z 12. listopadu 1787 povolil jen 111 mužských a 35 ženských jmen, k nimž císař přidal ještě deset mužských a dvě ženská. Od ledna 1788 se židovské matriky musely vést německy. Omezení výběru zmírnil dekret z roku 1836, který dovolil libovolná německá jména, a zcela padla roku 1867.
Zákon o jménu a příjmení z roku 1950
Zákon č. 55/1950 Sb., o užívání a změně jména a příjmení, byl přijat 18. května 1950 a účinnosti nabyl 3. července téhož roku. Stanovil právo i povinnost užívat jméno a příjmení zapsané v matrice. Měl-li člověk zapsáno více jmen, v úředním styku se zásadně užívalo první z nich. Změnu jména či příjmení mohl povolit okresní národní výbor, pokud tomu nebránil zájem společnosti a existovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Ženy provdané před rokem 1950 si mohly ponechat předmanželské příjmení, pod nímž byly veřejně známé. Zákon platil přes půl století a zrušil jej až zákon o matrikách k 1. červenci 2001.
Zákaz šlechtických přídomků
Zákon č. 61/1918 Sb. ze dne 10. prosince 1918 zrušil v novém Československu šlechtictví a řády, s nimi spojená práva i tituly udělované jako pouhé vyznamenání. Zachovány zůstaly jen tituly, na které vznikal nárok splněním předepsaných podmínek, například doktorský či inženýrský, a tituly vyjadřující skutečně zastávanou úřední hodnost. Pro dějiny jmen je podstatná poslední věta prvního paragrafu. Bývalí šlechtici od té doby nesměli užívat svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, který šlechtictví vyznačoval. Úřední jméno se tak zúžilo na samotné příjmení bez někdejšího „z“ či „von“. Provedením zákona byl pověřen ministr vnitra.
Vlastenecká jména obrození
Od konce 18. století začali vlastenci vedle barokních jmen záměrně volit domácí, národní jména. Nový encyklopedický slovník češtiny jmenuje Jaroslava, Luďka, Lumíra, Chrudoše, Boženu a jména se složkou -slav. V 19. století se rozšířila také jména Ladislav, Miroslav, Vladimír a Zdeněk, která dnes vnímáme jako samozřejmě česká. Někteří obrozenci si vlastenecké jméno zvolili sami a podepisovali jím svá díla. Památník Boženy Němcové připomíná, že tak v první polovině 19. století činila řada vlastenců. Jméno se tím stávalo veřejným vyznáním, nikoli jen rodinnou volbou. Mnohá obrozenecká jména se později ujala natolik, že dnes působí starobyle.
Honza, kuba a nanynka s malým písmenem
Když se jméno začne psát s malým písmenem, přestalo označovat jednoho člověka a stalo se obecným slovem. Eva Pokorná ve Slově a slovesnosti roku 1978 vypočítala, co čeština z domáckých podob udělala: honza je dobrácký hlupák, kuba hlupák, janek zmatený člověk, nanynka naivní dívka, káča nerozvážná, dorota lehká žena, barbora tlustá a hloupá, adámek nahý chlapec. Podle autorky se do těchto slov promítla zkušenost venkovských lidí ve městě, kde jejich běžná jména zněla jako znak prostoty. Zdrobnělina přitom může význam obrátit: zatímco kuba je hlupák, kubík je pašák.
Gotva a Zmrzbaba: proč se dlouhá příjmení krátí
V druhé studii z roku 1981 si Slavomír Utěšený všiml, že školní přezdívky nejvýrazněji zasahují tříslabičná a delší příjmení. Z Kracíka zůstal Krk, z Kličky Kli, z Gottwalda Gotva. Jindy se připojil významový posun: Ciferská se stala Cifrou, Hradecký Hradem, Zmrzlíková Zmrzbabou a Kolomazník Koljou. Adjektivní příjmení se přitom pravidelně měnila v podstatná jména, u chlapců i u dívek. Autor zároveň přiznal, že materiál byl nerovnoměrný a motivaci některých přezdívek lze jen odhadovat. Jeho závěr je však srozumitelný: škola si dlouhá jména zkracuje na délku, která se dá vykřiknout přes chodbu.
Franta a Tonda: dva způsoby, jak Češi krátí jména
Jazykovědec František Oberpfalcer popsal v Naší řeči roku 1931 dva základní postupy, jimiž vznikají domácké podoby křestních jmen. První zachovává začátek jména a je podle něj v češtině nejběžnější: Franta a Fanouš z Františka, Bára z Barbory, Láďa z Ladislava, Katka z Kateřiny. Druhý zachovává konec a odhazuje první slabiku: Tonda z Antonína, Kuba z Jakuba, Lojza z Aloise, Běta z Alžběty, Polda z Leopolda. Tytéž dva typy doložil v němčině, francouzštině i angličtině, kde vedle Freda z Fredericka stojí Betty z Elizabeth. U některých jmen se v češtině uplatňují oba postupy zároveň.
Fíkus, Buchta a Žigulík: školní přezdívky roku 1979
Slavomír Utěšený využil anketu mezi vítězi Olympiády českého jazyka ve školním roce 1978/79 a popsal v Naší řeči, jak žáci přetvářejí příjmení spolužáků i učitelů. Z Fügnera vznikl Fíkus, z Buchvaldkové Buchta, žák Lada dostal podle automobilu přezdívku Žigulík a profesorka ruštiny Nastoupilová se stala Nasťou. Autor rozlišil krácení, záměnu zakončení, odvozování a skládání; krácení označil za nejcharakterističtější, záměnu zakončení za nejproduktivnější postup. Ženská příjmení přitom pravidelně přicházela o příponu -ová. Jde o jeden z mála systematických popisů školní přezdívkové tvorby v českém prostředí a o svědectví o jazyku jedné generace.
Plzeň jako Pilsen: čtvrť, kterou pojmenovali čeští dělníci
Chicagská čtvrť Pilsen nedostala jméno od úřadu, ale od svých obyvatel. Podle materiálů stanice WTTW byla oblast založena v sedmdesátých letech 19. století a většinoví čeští usedlíci ji nazývali Plzeň podle západočeského města; jméno se postupně ustálilo v německé podobě Pilsen. Studie v časopise polské akademie věd uvádí, že Češi sem přicházeli po chicagských požárech z let 1871 a 1874. Dnes je Pilsen převážně mexickou čtvrtí a podle pamětníka Gilberta Sandovala se jí říká Le Dieciocho, Osmnáctá ulice. Název Pilsen Historic District však zůstal a stejné jméno nese i městečko v Kansasu.
Pavel Schönfeld jako Tigrid: pseudonym podle řeky Tigris
Novinář a pozdější ministr kultury se narodil 27. října 1917 v Praze jako Pavel Schönfeld. Podle anglické Wikipedie přijal za války ve Velké Británii, kde pracoval jako hlasatel protinacistického vysílání BBC, pseudonym Tigrid, odvozený od řeky Tigris, a ponechal si jej po zbytek života. Na rozdíl od uměleckých přezdívek se exilové jméno stalo jménem občanským, pod nímž vydával čtvrtletník Svědectví a pod nímž 31. srpna 2003 zemřel. Rodné příjmení Schönfeld znalo jen nejbližší okolí, zatímco Tigrid se stal pojmem exilové žurnalistiky i polistopadové politiky. Tigrid je tak příkladem jména, které vzniklo z válečné nutnosti a přežilo tři režimy.
Mulberry, Hottentot a od roku 1858 Praha: české jméno v Texasu
Osada ve Fayette County v Texasu se jmenovala Mulberry a lidově Hottentot, prý podle psanců z okolí. Podle Handbook of Texas koupil v polovině padesátých let 19. století Čech Mathias Novak sto akrů půdy a za ním přišli Baca, Hajek, Vacl nebo Morysek. Roku 1858 čeští osadníci místo přejmenovali na Praha, na počest hlavního města své vlasti. V osmdesátých letech 19. století tu žilo kolem 700 lidí, ve 20. století už nikdy více než sto; roku 1968 pouhých 25. Jméno přežilo. Dodnes se tu v srpnu koná Praha Fest a texaská Praha nese přízvisko české hlavní město Texasu.
Matěj Šindelář z Kozlova: fotbalista, který se stal Matthiasem Sindelarem
Nejslavnější rakouský fotbalista meziválečné éry se narodil 10. února 1903 v moravském Kozlově jako Matěj Šindelář, syn kováře Jana Šindeláře. Podle české Wikipedie se rodina roku 1905 přestěhovala do Vídně, do českojazyčné čtvrti Favoriten. Ve vídeňském prostředí se z Matěje stal Matthias a z příjmení s háčky Sindelar; formální rozhodnutí o změně prameny neuvádějí, šlo o postupné přizpůsobení. Zemřel 23. ledna 1939 ve Vídni. Jeho matce Marii Šindelářové nebylo dovoleno převzít synovu kavárnu, protože ji místní orgány NSDAP označily za nedůvěryhodnou. Jméno Papírového muže tak nese dvě pravopisné tváře, českou a rakouskou.
Židovské matriky 1784 až 1949 v Národním archivu
Matriky židovských náboženských obcí z let 1784 až 1949 nejsou uloženy v oblastních archivech jako matriky křesťanské, ale v Národním archivu v Praze. Podle jeho webu byly všechny svazky digitalizovány roku 2011. Fond Matriky židovských náboženských obcí v českých zemích je zpřístupněn v aplikaci Archivní VadeMeCum a fond Židovské kontrolní matriky přímo na stránkách archivu. Počátek roku 1784 odpovídá josefínským reformám, které uložily vést matriky i rabínům. Pro pátrání po židovských předcích, jejichž příjmení vznikla patentem z roku 1787, jde o základní pramen přístupný z domova.
Zimmermann a Tesař: Benešova kniha o německých příjmeních
Josef Beneš zkoumal německá příjmení u Čechů celý život, kniha však vyšla až roku 1998 ve dvou svazcích. První má 359 stran, druhý tvoří rejstříky Marie Novákové na 242 stranách; původní rukopis přesahoval 700 stran. Nováková Benešovo třídění přepracovala do deseti oddílů a sestavila sedm rejstříků. Základním pramenem byl pražský adresář z roku 1910, doplněný telefonními seznamy ze šedesátých let. Beneš sledoval překlady Tesař, Řezník, Pekař, Kovář a Myslivec na Zimmermann, Fleischhacker, Bäcker, Schmied a Jäger i hláskové přizpůsobování. Recenze v Naší řeči označila dílo za první syntetickou práci o tomto tématu.
Zajíc jako O'Hare: amerikanizace příjmení 1925
Kněz J. B. Dudek z Oklahomy popsal v časopise American Speech v prosinci 1925, co se dělo s českými příjmeními za oceánem. Prvním krokem bývalo vynechání diakritiky, dalším zkomolení úředníky a sousedy: Doležal se stal Dalzellem, Diviš Davisem, Přibyl Preeblem. Jiní překládali: Krejčí na Taylor, Černý na Black, Mlynář na Miller, Votruba na Bran. Zajíc se podle Dudka stal irským O'Hare, Mráček skotským McLoud a Tichý Stillmanem. Kučera prošel cestou Kutcher, Kootcher až Curtis či Cook. Dudek dodává, že většina přistěhovalců si jména sama měnit nechtěla; změnu si vynutilo okolí.
Vrchlický, Březina a Olbracht: básníci pod jiným jménem
Česká literatura devatenáctého a dvacátého století stojí z velké části na pseudonymech. Jaroslav Vrchlický se podle Wikipedie narodil jako Emil Frída a své literární jméno proslavil natolik, že to občanské zná málokdo. Otokar Březina byl učitel Václav Jebavý, Ivan Olbracht se jmenoval Kamil Zeman a jeho otec Antal Stašek byl Antonín Zeman. Encyklopedický slovník češtiny připomíná i šifry a značky: Svatopluk Čech se podepisoval ABCD, Čestmír Jeřábek ABE. Dělničtí dopisovatelé Dělnických listů od roku 1872 skrývali totožnost pod jmény jako Josef Šizený nebo Antonín Nespokojený. Pseudonym tak byl literární maskou i politickou nutností.