Židovské matriky 1784 až 1949 v Národním archivu
Matriky židovských náboženských obcí z let 1784 až 1949 nejsou uloženy v oblastních archivech jako matriky křesťanské, ale v Národním archivu v Praze. Podle jeho webu byly všechny svazky digitalizovány roku 2011. Fond Matriky židovských náboženských obcí v českých zemích je zpřístupněn v aplikaci Archivní VadeMeCum a fond Židovské kontrolní matriky přímo na stránkách archivu. Počátek roku 1784 odpovídá josefínským reformám, které uložily vést matriky i rabínům. Pro pátrání po židovských předcích, jejichž příjmení vznikla patentem z roku 1787, jde o základní pramen přístupný z domova.
Zimmermann a Tesař: Benešova kniha o německých příjmeních
Josef Beneš zkoumal německá příjmení u Čechů celý život, kniha však vyšla až roku 1998 ve dvou svazcích. První má 359 stran, druhý tvoří rejstříky Marie Novákové na 242 stranách; původní rukopis přesahoval 700 stran. Nováková Benešovo třídění přepracovala do deseti oddílů a sestavila sedm rejstříků. Základním pramenem byl pražský adresář z roku 1910, doplněný telefonními seznamy ze šedesátých let. Beneš sledoval překlady Tesař, Řezník, Pekař, Kovář a Myslivec na Zimmermann, Fleischhacker, Bäcker, Schmied a Jäger i hláskové přizpůsobování. Recenze v Naší řeči označila dílo za první syntetickou práci o tomto tématu.
Zajíc jako O'Hare: amerikanizace příjmení 1925
Kněz J. B. Dudek z Oklahomy popsal v časopise American Speech v prosinci 1925, co se dělo s českými příjmeními za oceánem. Prvním krokem bývalo vynechání diakritiky, dalším zkomolení úředníky a sousedy: Doležal se stal Dalzellem, Diviš Davisem, Přibyl Preeblem. Jiní překládali: Krejčí na Taylor, Černý na Black, Mlynář na Miller, Votruba na Bran. Zajíc se podle Dudka stal irským O'Hare, Mráček skotským McLoud a Tichý Stillmanem. Kučera prošel cestou Kutcher, Kootcher až Curtis či Cook. Dudek dodává, že většina přistěhovalců si jména sama měnit nechtěla; změnu si vynutilo okolí.
Vrchlický, Březina a Olbracht: básníci pod jiným jménem
Česká literatura devatenáctého a dvacátého století stojí z velké části na pseudonymech. Jaroslav Vrchlický se podle Wikipedie narodil jako Emil Frída a své literární jméno proslavil natolik, že to občanské zná málokdo. Otokar Březina byl učitel Václav Jebavý, Ivan Olbracht se jmenoval Kamil Zeman a jeho otec Antal Stašek byl Antonín Zeman. Encyklopedický slovník češtiny připomíná i šifry a značky: Svatopluk Čech se podepisoval ABCD, Čestmír Jeřábek ABE. Dělničtí dopisovatelé Dělnických listů od roku 1872 skrývali totožnost pod jmény jako Josef Šizený nebo Antonín Nespokojený. Pseudonym tak byl literární maskou i politickou nutností.
Rákosníček z rybníka Rákosník
Skřítek z večerníčku vděčí za jméno rozhovoru nad vínem. Jaromír Kincl vyprávěl pro Paměť národa, že s Vladimírem Branislavem hledali námět pro večerní pohádku, od hvězd a souhvězdí přešli k představě hvězd odrážejících se v rybníce a pro rybník navrhli jméno Rákosník. Z úvahy, že v rákosí musí žít skřítek, vznikl Rákosníček; rybník sám se v seriálu jmenuje Brčálník. Seriál vznikl v polovině sedmdesátých let a výtvarnou podobu mu dal Zdeněk Smetana. Jméno odvozené z obecného slova rákos dokládá nejčastější postup českých autorů dětských postav: vzít běžné slovo, přidat zdrobňující příponu a nechat čtenáře, ať si význam domyslí sám.
Pipi, Fifi a Peppi: Dlouhá punčocha v jazycích světa
Jméno Pippi Långstrump Astrid Lindgrenové ukazuje, jak různě se jazyky vyrovnávají s cizími jmény. Podle oficiálního webu autorky se česky jmenuje Pipi Dlouhá punčocha, přičemž příjmení je přeloženo a křestní jméno zjednodušeno o jedno písmeno. Francouzi ji přejmenovali na Fifi Brindacier, Finové na Peppi Pitkätossu, Islanďané na Línu langsokkur a Řekové na Pipi Fakidomýti, tedy s pihovatým nosem. Němci a Nizozemci zachovali Pippi, Maďaři obrátili pořadí na Harisnyás Pippi. Českou cestu, totiž překládat příjmení s významem a ponechávat jméno, zvolili překladatelé i u Medvídka Pú či u Harryho Pottera, kde se překládaly jen mluvící jména.
Pérák: jméno z protektorátní legendy
Pražská městská pověst z let okupace mluvila o muži s pružinami na nohách, který skákal přes zdi a unikal policii, a lidé mu začali říkat Pérák podle slova péro. Podle Wikipedie zaznamenal pověsti roku 1943 Jiří Weiss v povídce Pérový muž a roku 1946 natočil Jiří Trnka podle scénáře Jiřího Brdečky film Pérák a SS, první z řady zpracování. V poválečném komiksu Pérák odložil pérové boty a stal se kominíkem. Obdobné postavy měly svá jména jinde: bratislavský Fosforák, německý Hüpfemann či anglický Skákající Jack. Jméno tvořené z obecného slova a přípony -ák je typicky český způsob, jak pojmenovat neznámého.
Ouholíček a Sedlec: jak vznikli Pat a Mat
Dva kutilové se podle Wikipedie původně jmenovali pan Ouholíček a pan Sedlec podle obcí Úholičky a Sedlec u Roztok, kde žil jejich tvůrce Lubomír Beneš. Pilotní film Kuťáci vznikl roku 1976 a seriál pro bratislavskou televizi dostal název A je to. Jména Pat a Mat se objevila až roku 1989 pro zahraniční distribuci; anglická Wikipedie uvádí, že nevznikla z šachových výrazů, jak se často tvrdí, nýbrž zkrácením slov patlal a matlal. Krátká jména měla fungovat všude, v Nizozemsku se seriál přesto jmenuje Buurman en Buurman, tedy Soused a Soused. ČT24 připomíná, že normalizační úředníci vytýkali i barvy roláků.
Stanice Johanna Gregora Mendela: jméno zapsané v Antarktidě
Patrně nejvzdálenější budova s českým jménem stojí na ostrově Jamese Rosse u Antarktického poloostrova. Podle tiskové zprávy Masarykovy univerzity byla česká vědecká stanice stavěna v letech 2004 až 2006, dokončena 4. března 2006 a slavnostně uvedena do provozu 22. února 2007, kdy dostala jméno Johanna Gregora Mendela. Časopis Ochrana přírody uvádí, že projekt vznikl roku 1999 a hlavní budova poskytuje zázemí patnácti polárníkům. Brněnský opat, který nikdy neopustil střední Evropu, tak má své jméno na obou polokoulích: v názvu univerzity, na měsíčním kráteru o průměru 138 km i na jediné české vědecké budově v Antarktidě.
Smetanova Litomyšl: název, který se ustálil až roku 1952
Jeden z nejstarších hudebních festivalů v zemi hledal své jméno šest let. Podle české Wikipedie byly dva koncerty České filharmonie v červnu 1946 označeny jako hudební slavnosti Smetanova Litomyšl, roku 1949 se konaly Smetanovy oslavy v Litomyšli ke 125. výročí skladatelova narození a roku 1950 akce nesla název Mezinárodní hudební festival Pražské jaro – Smetanova Litomyšl. Teprve od roku 1952 se festival koná pod ustáleným názvem Smetanova Litomyšl; roku 1951 jej dokonce nahradily Jiráskovy oslavy. Pomník skladatele stojí na náměstí od 22. června 1924 a od roku 1998 se na zámeckém nádvoří montuje jeviště pro až 1 334 diváků.
Slavia, nebo Laurin & Klement: dva Václavové místo vlastenecké značky
Mladoboleslavská továrna si nejprve vybrala jméno vlastenecké, pak vlastní. Podle české Wikipedie založili knihkupec Václav Klement a strojní zámečník Václav Laurin roku 1895 výrobu jízdních kol a zvolili pro ni značku Slavia. Koncem roku 1896 byla firma zapsána do obchodního rejstříku už jako Laurin & Klement, 19. července 1907 se stala akciovou společností a 27. června 1925 splynula se Škodovými závody. Dvojice příjmení z firemního štítu nezanikla: Škoda Auto ji dodnes používá pro nejvyšší výbavu vozů Octavia, Superb nebo Kodiaq. Jméno dvou Václavů tak přežilo značku i původní továrnu o celé století.
Sedm názvů jedné budovy: nádraží u Hybernské
Nejstarší pražské nádraží neslo postupně sedm názvů. Podle Prague City Tourism se od zahájení provozu 20. srpna 1845 jmenovalo prostě Praha, od roku 1862 Praha státní nádraží, od roku 1919 Masarykovo nádraží, za okupace v letech 1940 až 1945 Hybernské nádraží, po válce znovu Masarykovo, od roku 1953 Praha střed a od března 1990 opět Masarykovo nádraží. Uvnitř se Císařský salonek změnil v Masarykův salonek se sochou od Jana Štursy. Jedno vlastní jméno tu tedy dvakrát zmizelo a dvakrát se vrátilo, pokaždé spolu se změnou režimu. Málokterá budova zachycuje české dějiny dvacátého století ve svém názvu tak přesně.
Židovská jména podle patentu z roku 1787
Zvláštní pravidla platila pro židovské obyvatelstvo. Patent Josefa II. z roku 1787 mu uložil přijmout dědičné neměnné příjmení a německé osobní jméno. Úřední překladatel P. L. Tirsch nejprve sestavil seznam zhruba 890 mužských a 409 ženských jmen. Podle studie Žanety Dvořákové pak soudní dekret z 12. listopadu 1787 povolil jen 111 mužských a 35 ženských jmen, k nimž císař přidal ještě deset mužských a dvě ženská. Od ledna 1788 se židovské matriky musely vést německy. Omezení výběru zmírnil dekret z roku 1836, který dovolil libovolná německá jména, a zcela padla roku 1867.
Zákon o jménu a příjmení z roku 1950
Zákon č. 55/1950 Sb., o užívání a změně jména a příjmení, byl přijat 18. května 1950 a účinnosti nabyl 3. července téhož roku. Stanovil právo i povinnost užívat jméno a příjmení zapsané v matrice. Měl-li člověk zapsáno více jmen, v úředním styku se zásadně užívalo první z nich. Změnu jména či příjmení mohl povolit okresní národní výbor, pokud tomu nebránil zájem společnosti a existovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Ženy provdané před rokem 1950 si mohly ponechat předmanželské příjmení, pod nímž byly veřejně známé. Zákon platil přes půl století a zrušil jej až zákon o matrikách k 1. červenci 2001.
Zákaz šlechtických přídomků
Zákon č. 61/1918 Sb. ze dne 10. prosince 1918 zrušil v novém Československu šlechtictví a řády, s nimi spojená práva i tituly udělované jako pouhé vyznamenání. Zachovány zůstaly jen tituly, na které vznikal nárok splněním předepsaných podmínek, například doktorský či inženýrský, a tituly vyjadřující skutečně zastávanou úřední hodnost. Pro dějiny jmen je podstatná poslední věta prvního paragrafu. Bývalí šlechtici od té doby nesměli užívat svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, který šlechtictví vyznačoval. Úřední jméno se tak zúžilo na samotné příjmení bez někdejšího „z“ či „von“. Provedením zákona byl pověřen ministr vnitra.
Vlastenecká jména obrození
Od konce 18. století začali vlastenci vedle barokních jmen záměrně volit domácí, národní jména. Nový encyklopedický slovník češtiny jmenuje Jaroslava, Luďka, Lumíra, Chrudoše, Boženu a jména se složkou -slav. V 19. století se rozšířila také jména Ladislav, Miroslav, Vladimír a Zdeněk, která dnes vnímáme jako samozřejmě česká. Někteří obrozenci si vlastenecké jméno zvolili sami a podepisovali jím svá díla. Památník Boženy Němcové připomíná, že tak v první polovině 19. století činila řada vlastenců. Jméno se tím stávalo veřejným vyznáním, nikoli jen rodinnou volbou. Mnohá obrozenecká jména se později ujala natolik, že dnes působí starobyle.
