Medaile Šporkova Řádu sv. Huberta z roku 1723 Zajímavé ražby z Nume.cz
František Antonín hrabě Špork /Sporck/ (*9. 3. 1662 Heřmanův Městec, †30. 3. 1738 Lysá nad Labem) byl synem Johanna Šporka (1597–1679).
František Antonín hrabě Špork /Sporck/ (*9. 3. 1662 Heřmanův Městec, †30. 3. 1738 Lysá nad Labem) byl synem Johanna Šporka (1597–1679), který se průběhu válek v 17. století vypracoval ze zchudlého šlechtice na předního generála mocnářství, a kterému císař za vítězství nad Turky udělil titul hraběte a následně v roce 1664 získal dědičný titul říšských hrabat.
František Antonín Špork zahájil studia u jezuitů v Kutné Hoře, později pokračoval na právech a filozofii v Praze. Po jejich ukončení procestoval v letech 1680-1681 Francii, Nizozemí a Anglii. Zejména na něj zapůsobil pobyt ve Versailles, kde jej okouzlil nádherný zámecký areál s bohatou uměleckou výzdobou, stejně jako společenské akce a hony. V císařských službách získal vysoké hodnosti císařského komorníka, královského místodržitele a skutečného tajného rady. Je však nesporné, že pro evropskou rodovou šlechtu dlouho zůstával jen synem pobělohorského zbohatlíka.
Je zřejmé, že jeho projevy vnější okázalosti a ambiciózní reprezentace zakrývaly osobní komplexy a nenaplněné tužby. Po zkušenostech s politickou kariérou se zaměřil na duchovní život, kulturu a umění. Patřil mezi nábožensky velmi svobodomyslné a tolerantní osobnosti své doby. Jeho palác na Novém Městě pražském, zámek v Lysé nad Labem a od roku 1705 budovaný barokně bohatě zdobený komplex lázní, zámku, špitálu, knihovny a divadla v Kuksu se staly středisky společenského a kulturního ruchu mimořádného rozsahu. Na jeho uměleckých zakázkách pracovalo mnoho významných představitelů evropského barokního umění. Od roku 1701 pořádal divadelní představení, v letech 1724–1734 otevřel první stálou italskou operu v Čechách, působící střídavě v Praze a v Kuksu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (10) Klasicismus a empír – návrat k střízlivosti a uměřenosti
Jako každá pozdní slohová fáze, tak i končící barok se větvil a odumíral.
Jedna část vyrostla do zdrobnělého rokoka, druhá si naopak uložila přísnost a návrat ke klasickým hodnotám. Z té druhé vznikl nový sloh, klasicismus, který heraldice přinesl zjednodušení, oproštění od dekorací a tedy jisté ozdravění. Dá se vysledovat i na erbech mincí a medailí. Antickou inspiraci najdeme nejen v obecné snaze po klidu a harmonii, ale i v přímých citacích antických postav a symbolů.
Nevěsta se s ustrnutím dívala za odcházejícím důstojníkem. Pak se stejným úžasem pohlédla na hrst dukátů, který jí před chvilkou dal, spolu s gratulací ke svatbě. Bílý důstojnický kabát ještě ani nezmizel za rohem, když se mezi svatebčany stále hlasitěji ozývalo: „To byl určitě on! Ano ano, opravdu, byl to sám císař Josef!“ Toho listopadového dne roku 1778 se Josef II. v Benešově nad Ploučnicí zase jednou objevil ve své oblíbené roli. Rád jezdil inkognito po vsích a městečkách, aby poznával monarchii takříkajíc „zdola“. Tu obdaroval novomanžele, tam vyoral zapůjčeným pluhem brázdu na poli, jinde pochválil děti ve venkovské škole za správné odpovědi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
