2003 - b.k. - Vrchlický

Mince se vydává ve dvojím provedení ražby, které se liší povrchovou úpravou a hranou. Klasické běžné provedení má stejný lesk mincovního pole i reliéfu a vroubkovanou hranu. Mince ve zvláštním špičkovém provedení (tzv. proof) pro náročné sběratele má mincovní pole leštěné do vysokého lesku a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem "ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *".

Mince v běžném i proofovém provedení jsou raženy ze stejné slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi. Hrubá hmotnost mincí je 13 g, průměr 31 mm a síla 2,30 mm. Obdobně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm, v síle 0,15 mm, v hmotnosti nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra nahoru 1%.

Na lícní straně je vyobrazen stylizovaný brk jako symbol básnické činnosti Jaroslava Vrchlického. Dvouřádkový název státu "ČESKÁ REPUBLIKA" ohraničený linkami je položen přes brk ve spodní části mince. Vlevo od brku nad názvem státu je ve dvou řádcích označení nominální hodnoty "200 Kč". Při spodním okraji mince je rovněž vlevo od brku umístěna iniciála "H" autora návrhu lícní strany mince, akademického sochaře Jiřího Harcuby, a značka České mincovny v Jablonci nad Nisou, která minci razila. Na rubové straně mince je umístěn portrét Jaroslava Vrchlického. Vpravo od portrétu nad jeho levým ramenem jsou stylizované spojené iniciály "PJ" autora návrhu této strany, pana Pavla Jekla. V opisu při levém, spodním a pravém okraji mince je básníkovo jméno "JAROSLAV VRCHLICKÝ" a nad ním letopočty "1853 - 2003".

Jaroslav Vrchlický,
(vlastním jménem Emil Frída, * 17. 2. 1853 v Lounech, + 9. 9. 1912 v Praze)

Pocházel z kupecké rodiny, dětská léta strávil však převážně u svého strýce Antonína Koláře, který byl farářem v Ovčárech u Kolína. Strýcův vliv se projevil i při volbě povolání - po ukončení gymnazijních studií se mladý Vrchlický nechal zapsat na theologii. Nedokončil však ani celý první semestr a přešel na filosofickou fakultu, kde tři roky studoval historii, filosofii a především románské jazyky. Při studiích učil českému jazyku francouzského historika Denise žijícího v Praze a díky němu se podrobně seznámil s francouzskou kulturou. Po ukončení studií odešel v r. 1875 na rok do severní Itálie jako vychovatel v hraběcí rodině. Ještě před touto cestou vydal svou první básnickou sbírku Z hlubin. Po návratu do Prahy působil krátce jako suplent na učitelském ústavu a posléze se stal tajemníkem české techniky. V roce 1879 se oženil s dcerou spisovatelky Žofie Podlipné Ludmilou. Působil jako redaktor Světozoru, divadelní referent ve staročeských denících a jako kritik a recenzent v Lumíru. Po založení České akademie věd a umění v r. 1890 byl Vrchlický jmenován jedním z prvních členů a současně tajemníkem jejího uměleckého odboru. Po nějakou dobu redigoval i Sborník světové poezie vydávaný Akademií. V r. 1893 se stal mimořádným a o pět let později řádným profesorem všeobecné literatury na pražské universitě. V té době i později získal mnoho oficiálních poct - stal se čestným členem několika zahraničních akademií, byl jmenován členem Panské sněmovny, kde v r. 1906 pronesl svou jedinou veřejnou řeč na podporu všeobecného hlasovacího práva.

V osobním životě byla jeho situace složitější. V r. 1888 se mu sice narodila dcera Eva, pozdější známá herečka a spisovatelka, jeho manželství se však počátkem 90. let rozpadlo. Hluboce se ho dotýkala i kritika, která jeho rané tvorbě vytýkala přílišný kosmopolitismus a vyhýbání se národním tématům; zatímco pozdější kritika nastupující básnické generace, která v něm, jako oficiálně uznávaném bardovi, spatřovala překážku uskutečňování svých představ o poezii, se zaměřila na jeho nadměrný patos a poetismus a básnická klišé.

V létě roku 1908 byl Vrchlický v plné tvůrčí práci postižen mozkovou mrtvicí, která zanechala trvalé následky a znemožnila mu další činnost. Poslední čtyři roky žil na odpočinku v Domažlicích, kde také zemřel. Zajímavé je, že ačkoliv plynně hovořil několika jazyky a významnou součástí jeho díla byly překlady, do ciziny s výjimkou ročního pobytu v Itálii a po jedné cestě do Francie a Dánska, nejezdil a většinu svého života prožil v Praze.

Vrchlický vydal za 35 let literární činnosti celkem 270 svazků, v nichž převažuje básnická tvorba, z níž nejrozsáhlejší je tvorba epická. Je to především velký historický cyklus Zlomky epopeje, ve, kterém se Vrchlický pokusil o vyjádření obrazu myšlenkového vývoje lidstva, v němž je důraz položen na mýty, báje a legendy. Cyklus, který zahrnuje Vrchlického tvorbu z let 1878 až 1906, se skládá ze tří typů básní a obsahuje reflexivní sbírky, které se dělí do několika relativně samostatných oddílů (Duch a svět, Sfinx, Dědictví Tantalovo, Brevíř moderního člověka, Skvrny na slunci), drobnou epiku (např. Staré zvěsti, Fresky a gobelíny, Bozi a lidé) a velké epické skladby (Hilarion, Twardovski, Bar Kochba, Píseň o Vinetě). Součástí cyklu jsou i sbírky vycházející z národních kořenů, Mýty (Šárka, Legenda o sv. Prokopu, Kříž Božetěchův) a Selské balady. Druhou významnou složku Vrchlického poezie tvoří lyrika, především lyrika milostná a intimní (např. Sny o štěstí, Eklogy a písně, Dojmy a rozmary, Hudba v duši, Čarovná zahrada, Hořká jádra, Okna v bouři) a lyrika přírodní, do, které však rovněž proniká lyrika intimní (Hudba v duši, Sonety samotáře). Završením lyrického díla je hymnus Strom života a sbírka Damoklův meč, jež vyšla až posmrtně v r. 1913. Méně bohaté je dílo prozaické, které zahrnuje několik knih povídek a črt a jediný román Loutky. Mnohem významnější je tvorba dramatická, žánrově i obsahově velmi rozmanitá (komedie z antiky V sudu Diogenově, z avignonského papežského dvora Soud lásky nebo z české historie Noc na Karlštějně, dramata z českých dějin Drahomíra, Bratři, Knížata či z antiky Smrt Odyssea nebo trilogie Hippodamie, známá především díky Fibichově zpracování do scénického melodramu). Velmi důležitou součástí Vrchlického literární činnosti jsou i překlady z celkem 18 národních literatur, především románských autorů (Hugo, Dante, Honoré de Balzac, Tasso, Ariosto, Rostand, Petrarca, Calderon, Baudelair). Z nerománské literatury si Vrchlický vybíral pouze díla, jimž přikládal zásadní význam (Poe - Havran, Goethe - Faust, Lord Byron - Hebrejské melodie, Schiller - Vilém Tell, Mickiewicz - Tryzna, Ibsen - Nápadníci).

Prameny : 

ČNB, sekce peněžní a platebního styku, Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Libri 1993, Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století (slovníková příručka), Československý spisovatel Praha 1982, Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel Praha 1964