Johanes dictus Zizka: jméno řečené v listině
První autentická zmínka o husitském vojevůdci pochází z 3. dubna 1378, kdy je v listině zapsán jako Johanes dictus Zizka de Trucznow, Jan řečený Žižka z Trocnova. Listina ze srpna téhož roku ho uvádí jako Ješka řečeného Žižku; Jan i Ješek jsou dvě podoby téhož křestního jména. Slovo dictus, řečený, prozrazuje, že Žižka bylo příjmí, nikoli dědičné příjmení. Přídomek z Trocnova měl povahu šlechtického predikátu a roku 1421 jej Žižka rozšířil o hrad Kalich, který si u Třebušína vybudoval. Novoměstská soudní kniha z roku 1414 zná jistého Janka Jednookého, vrátného krále Václava.
Jan Michalův z Husince, řečený Hus
V seznamu svěcenců z roku 1401 je budoucí reformátor zapsán jako Jan Michalův z Husince. Sám se podepisoval M. J. Hus z Husince, jak uvádí Jaroslav V. Polc. Krátké Hus tedy vzniklo z označení podle rodiště, pravděpodobně Husince u Prachatic, byť záznam o kraji Boleslavském připouští i Husinec u Prahy. Slovo zároveň znamenalo husu, čehož využívali přátelé i nepřátelé; anglicky se objevuje podoba John Goose. Pozdější vyprávění o snu saského kurfiřta mluví o české huse. Ve své době nešlo o dědičné příjmení, nýbrž o příjmí, jaké tehdy nosila většina Čechů.
Hloupý Honza, Jiřík a Maruška v pohádkách
Pohádky si pro hrdiny vybíraly nejběžnější česká jména a jejich domácké podoby. Alena Danyiová ve studii z roku 2024 rozebrala Erbenovu Zlatovlásku a pohádky Boženy Němcové O hloupém Honzovi, O perníkové chaloupce a O dvanácti měsíčkách. Honza je domácká podoba Jana odvozená přes německé Hans; když ho v pohádce přijmou do služby na zámku, začnou mu říkat Johanes. Sloužící Jiřík nese zdrobnělinu Jiřího, pracovitá Maruška zdrobnělinu Marie, zatímco její sestra se jmenuje Holena. Studie uvádí, že Jiří, Jan a Marie patří s počty kolem 260 až 296 tisíc nositelů k nejčastějším jménům v Česku.
Dánská královna Dagmar z Markéty Přemyslovny
Dcera Přemysla Otakara I. dostala doma jméno Markéta. Když se roku 1205 v Lübecku provdala za dánského krále Valdemara II., přijala nové jméno Dagmar, pod nímž ji Dánsko zná dodnes. Zemřela při porodu druhého syna roku 1212 nebo 1213. Roku 1683 byl v jejím hrobě nalezen byzantský kříž z přelomu desátého a jedenáctého století, dnes uložený v Kodani a nazývaný Dagmařin kříž; podle pověsti jí ho při loučení zavěsila na krk matka. Napodobeniny křížku podle Wikipedie dodnes nosí řada dánských žen. Jméno Dagmar se tak z Dánska vrátilo do českého kalendáře.
Dvě třetiny příjmení z křestních jmen
Josef Beneš odhadl v Naší řeči roku 1944 na základě pražského adresáře, že příjmení z křestních jmen tvoří asi dvě třetiny všech příjmení. Slovník Dobravy Moldanové uvádí, že se jména obměňovala pomocí přibližně 150 českých přípon: z Tomáše vznikl Toms, z Jana Janda. Miloslava Knappová třídí tato jména podle původu základu: slovanská Bláha, Borek a Vaněček, hebrejská Bartůněk a Kubišta, řecká Filipovský a Jurajda, latinská Beneš a Havlíček, germánská Bernášek a Zikeš. Mezi třiceti nejčastějšími příjmeními roku 2016 najdeme Marka, Beneše, Vaňka, Urbana a Blažka. Kdo nese takové příjmení, nese vlastně křestní jméno dávného předka.
Černý a Niger: tmavovlasý mezi plavovlasými
Příjmení Černý nosí podle Českého rozhlasu 36 239 osob. Vzniklo z přídavného jména a označovalo člověka s tmavými vlasy nebo tmavší pletí, který mezi převážně světlovlasým slovanským obyvatelstvem působil nápadně. Táž motivace se objevuje i v latině: v Knize smluv města Prahy je k roku 1497 zapsán Izrael Černý, syn Azrielův, jako Israhel Judeus Niger, a odtud se odvozuje příjmení Niger. Miloslava Knappová ukazuje, že slovanský základ sdílejí slovenský Čierny, ruský Černyj, polský Czerny, srbochorvatský Crnić i bulharský Černija. Německý překlad Schwarz pak vznikal přímo v českých kancelářích, kde se zapisovalo německy.
Čermák, Straka a Kavka: ptáci podle domovního znamení
Čermák je 26. nejčastějším českým příjmením s 16 330 nositeli. Josef Beneš vyjmenoval roku 1944 početnou skupinu příjmení podle ptáků: Ptáček, Čermák, Červenka, Slavík, Čížek, Stehlík, Strnad, Špaček, Sojka, Straka, Kavka, Havránek, Vorel, Čáp, Čapek, Jeřábek, Kohout, Hrdlička a Holub. Některá vznikla podle vlastnosti člověka, jiná podle domovního znamení, jímž se domy označovaly před zavedením čísel popisných; která přesně, Beneš nerozhodl. K rodině kavky patří i příjmení Kafka, jehož varianty Kaffka, Kawka a Kavka uvádí Wikipedie a které proslavil pražský spisovatel Franz Kafka. Ve Vídni měl podle Josefa Vintra Čížek 25 pravopisných podob.
Císař, Kaplan a Poddaný: hodnosti jako příjmení
Král je patnáctým nejčastějším příjmením v Česku s 20 390 nositeli, a přesto žádný z nich královskou korunu nezdědil. Miloslava Knappová řadí do okruhu příjmení podle sociálního postavení, feudálních, vojenských a jiných hodností jména jako Vejvoda, Dragoun, Kaplan, Sedláček nebo Poddaný. Podobně vznikla příjmení Císař, Hrabě či Biskup. Motivem nebyla hodnost sama, ale vztah k ní: služba u pána, role v lidové hře nebo ironická přezdívka. Sedláček se 18 074 nositeli patří k nejčastějším; zdrobnělina může napovídat, že šlo o menšího hospodáře, nikoli o velkého sedláka. Jméno tedy neříká, kým předek byl, ale jak ho viděli ostatní.
Palackého 1946 a Tomáše Bati 2001: univerzity pojmenované zákonem
Dvě moravské univerzity dostaly jméno přímo v paragrafu. Olomoucké vysoké učení, založené roku 1573, bylo podle české Wikipedie obnoveno zákonem z roku 1946 už pod názvem Univerzita Palackého; dodatek v Olomouci přibyl později. V letech 1827 až 1860 se přitom jmenovalo Císařsko-královská Františkova univerzita. Zlínskou Univerzitu Tomáše Bati zřídil zákon č. 404/2000 Sb. ze dne 19. října 2000 s účinností od 1. ledna 2001; vznikla vyčleněním dvou fakult z brněnské techniky a pod zákonem jsou podepsáni Klaus, Havel a Zeman. Historik a obuvník tak mají společné to, že jejich jména schválil parlament.
Německý Brod se stal Havlíčkovým 5. května 1945
Jméno města na Sázavě se měnilo s tím, kdo v něm měl slovo. Podle české Wikipedie se hornická osada původně jmenovala Smilův Brod po zakladateli Smilovi z Lichtenburka, poté se po německých hornících až do roku 1945 nazývala Německý Brod. Dne 5. května 1945 bylo město přejmenováno na Havlíčkův Brod na počest Karla Havlíčka Borovského, který zde v letech 1833 až 1838 studoval na gymnáziu. Novinář, kterého rakouská policie vypověděla do Brixenu, tak dostal město právě ve dnech, kdy končila válka. Je to jedno z mála českých měst, jež nese jméno novináře.
Most arcivévody Františka Ferdinanda: šest let a dost
Pražský most u Rudolfina měnil jméno rychleji, než se stihl dostavět. Podle české Wikipedie mu městská rada v únoru 1914, měsíc před otevřením, dala název Most arcivévody Františka Ferdinanda k padesátým narozeninám následníka trůnu, které slavil v prosinci 1913. Otevřen byl 11. března 1914, o tři měsíce později následníka zastřelili v Sarajevu. Po válce se mostu neoficiálně říkalo opět most u Rudolfina a koncem dubna 1920 dostal definitivní jméno po malíři Josefu Mánesovi, jehož socha na předmostí stojí od roku 1951. Jméno arcivévody vydrželo šest let, jméno malíře víc než sto.
Mendelova univerzita: jméno zakladatele genetiky až po 91 letech
Brněnská zemědělská škola čekala na jméno nejslavnějšího brněnského vědce téměř celé století. Podle české Wikipedie byla zřízena roku 1919 jako Vysoká škola zemědělská v Brně a pod tímto názvem fungovala do roku 1994. Poté se jmenovala Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, a to až do 31. prosince 2009; od roku 2010 nese krátký název Mendelova univerzita v Brně. Opat augustiniánského kláštera, který v letech 1856 až 1863 křížil hrách v klášterní zahradě, se tak stal patronem školy ve městě svého kláštera. Univerzitní lesy u Křtin přitom nesou jméno jiné: Masarykův les.
Řeholní jméno Dominik vedle občanského Jaroslav
Při vstupu do kláštera či řehole si člověk podle Wikipedie vybere, nebo dostane přiděleno řeholní jméno. Kardinál Dominik Duka má občanské jméno Jaroslav Václav, pravoslavný arcibiskup Marek Krupica se jmenuje Martin. Nejznámějším příkladem změny jména v církvi zůstává papež, jako Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Wojtyła. Řeholní jméno má pro věřící význam nového života, do matriky se však nezapisuje a na dokladech zůstává jméno křestní. Česká veřejnost proto zná mnohé řeholníky pod jménem, které by v občanském průkazu marně hledala. Tradice sahá do středověku a trvá dodnes.
Rodopisná společnost z roku 1929 a její dědicové
Organizované pátrání po předcích má u nás téměř stoletou tradici. Rodopisná společnost československá v Praze byla založena 13. března 1929; předsedou se stal senátor Emanuel Hrubý a jednatelem archivář Antonín Markus, který od téhož roku redigoval její časopis. Společnost působila do roku 1949 a její knihovnu dnes spravuje Národní archiv. K jejímu odkazu se přihlásila Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, založená 5. března 1969, která vydává Genealogické a heraldické listy, pořádá kurzy pro začínající badatele a podle vlastního webu má téměř tisíc členů. Příjmení a jejich dějiny jsou jejím každodenním chlebem.
Přídomek z Veleslavína přijatý roku 1578
Nakladatel a humanista Daniel Adam se narodil roku 1546 ve Veleslavíně u Prahy. Od roku 1578 připojoval ke jménu přídomek z Veleslavína podle rodiště svého otce, a tak vešel do dějin jako Daniel Adam z Veleslavína. Podobně nesl kronikář Václav Hájek jméno z Libočan podle drobné šlechtické rodiny z Libočan u Žatce; svou Kroniku českou vydal roku 1541 v nákladu tisíce výtisků. Místní přídomek v šestnáctém století nebyl výsadou šlechty. Užívali ho učenci, měšťané i kněží a často se stal základem dnešních příjmení podle dřívějšího domova, jaká Josef Beneš shrnul pod typ Horák.
Přídomek z Rožmberka a z Prachatic
Přídomek čili šlechtický predikát je část jména odvozená od místa narození, pobytu nebo državy. Podle Wikipedie se od středověku do patnáctého století objevovala jména podle místa bez ohledu na šlechtický původ a ve většině zemí přídomek sám o sobě šlechtictví neprokazoval. Vedle rodových přídomků z Rožmberka, z Hazmburka nebo z Pardubic tak existují jména učenců, jako Stanislav ze Znojma, Jan Milíč z Kroměříže či Křišťan z Prachatic. Zákon z roku 1918 zakázal bývalým šlechticům užívat jméno s přídomkem; úřední praxe se podle Wikipedie snažila především zabránit předložce ve jméně.
