Drobná mince doby grošové Sběratelský tip pro náročnější
V Kronice zbraslavské se dočítáme, že král Václav II. poslal roku 1300 své vyslance do Florencie, a do Čech odtud povolal tři pečlivé odborníky znalé mincovního díla, u kterých byla záruka, že mohou realizovat jeho plán.
V Kronice zbraslavské se dočítáme, že král Václav II. poslal roku 1300 své vyslance do Florencie, a do Čech odtud povolal tři pečlivé odborníky, Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, muže znalé mincovního díla, u kterých byla záruka, že mohou realizovat jeho plán: „…aby lid měl s ním vzájemně jednu společnou minci, protože se totiž sdílejí o jednoho krále a jedno království. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který jej zavedl.“
Před touto mincovní reformou docházelo k časté a škodlivé obměně mincí, která neprospívala poddaným ani obchodníkům. Kronikář k tomuto období poznamenal: „… protože denár, který byl včera a předevčírem dobrý a platný, po několika dnech přestal být k potřebě.“
Královská mincovna vznikla v Kutné Hoře v souvislosti s mincovní reformou. V tamním Vlašském dvoře byl vybudován významný středověký podnik, který novou minci začal v yrábět a založil na ní na dobu více než dvou set let slávu českého mincovnictví. Tzv. pražský groš a jeho díly původně zvané parvi (později nazý vané peníze) se staly finanční oporou českého království a postupně získávaly stále větší oblíbenost i uplatnění v zahraničí. Nejenže byly pražské groše všude v Evropě přijímány, ale podle jejich vzoru i napodobovány jinými evropskými mincovními systémy a to zejména v Míšni, Polsku, Hesensku, v Uhrách i v jiných zemích.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012
NÁMĚTOVÁ NOTAFILIE (3) Diktátoři na bankovkách
Jedním z nejčastějších námětů, s kterým se setkáváme na papírových platidlech, jsou politici.
Při výběru osobností se centrální bankéři vždy snaží, aby vyobrazená osobnost byla pro zemi a její občany nejen významná, ale měla být i určitým vzorem. Dobrými příkladem je například prezident Tomáš Garrigue Masaryk či královna Alžběta II. Na opačné straně spektra pak nalezneme ty nejhrůznější diktátory, na které se zaměříme v dnešním díle.
Idi Amin
Jedním z nejbrutálnějších afrických diktátorů je bezesporu Idi Amin. Amin pocházel z kmene Kakwa žijící na severu Ugandy. Po základní škole vstoupil roku 1946 do jednotek královských střelců, kde zprvu sloužil jako kuchař. Díky fyzické síle a vytrvalosti, stejně tak jako krutosti, se postupně propracoval do vyšších hodností. Jako mladý důstojník se účastnil po boku skotských jednotek bojů v Keni a Somálsku, kde se projevila jeho brutalita a sadistické sklony. Po vyhlášení nezávislosti Ugandy zůstal v armádě a vstoupil ve spojenectví s ministerským předsedou Obotem, který roku 1965 provedl vojenský převrat. Po nástupu Obota k moci získal Amin post vrchního velitele vojsk a letectva. Z nově nabyté funkce posiloval svou mocenskou pozici, díky čemuž upadl v nemilost prezidenta a v podezření z rozkrádání státního majetku.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
