Galerie Vysoké Mýto připravuje výstavu pozapomenuté malířky Běly Kašparové
Vysoké Mýto (Orlickoústecko) 8. listopadu (ČTK) - Městská galerie Vysoké Mýto připravuje výstavu Velký návrat Běly Kašparové. Téměř zapomenutá vysokomýtská malířka byla jednou z prvních žen, které vystudovaly Akademii výtvarných umění v Praze. K jejím přátelům patřili Toyen, Jindřich Štyrský či Josef Šíma, který ji i portrétoval. Ve své době to byla úspěšná malířka, ale úplně zapadla, neboť v 50. letech minulého století veškeré osobnosti, pokud neemigrovaly, byly v Československu eliminovány, řekla novinářům kurátorka Iveta Danko.
"Ona potom vystavovala pouze na kolektivních výstavách, což byly výstavy typu Budujeme socialistickou Prahu a Práci čest. Potom úplně přestala vystavovat, poslední autorskou výstavu měla v roce 1962 na Českolipsku, kde měla chalupu," uvedla Danko. V roce 1967 se ještě objevily její obrazy na 1. pražském salonu v Bruselském pavilonu na pražské Letné. Věnovala se propagačnímu výtvarnictví a novinové ilustraci.
Galerii inspiroval k pátrání po malířce obraz Holubice, který má ve svých sbírkách, a tři věty v Tomanově slovníku výtvarných umělců, kde byla informace, že se v roce 1912 narodila ve Vysokém Mýtě Běla Kašparová a že debutovala svou výstavou v Paříži v roce 1930. Galerii se nejdříve podařilo najít jen několik jejích obrazů v muzeích a galeriích v Poličce, Frýdku-Místku a Praze. Později, díky sledování stopy jejího manžela, vnuka politika Františka Ladislava Riegra, se dostala k vnučce Kašparové, která u sebe měla množství dobových dokumentů z první republiky a z ciziny, což poskytlo informace o dalších dílech malířky.
"V této chvíli máme 40 až 50 obrazů, většina pochází ze soukromých sbírek. Kdysi jí recenze předvídaly skvělou budoucnost. Nebýt roku 1948 a toho, že tady zůstala, možná by se dnes dražily její obrazy za desítky milionů korun jako obrazy Toyen," řekla Danko. Díla autorky doplní tvorba jejích spolužáků z AVU, mezi nimiž byli například František Matoušek, František Muzika či Josef Kaplický.
Kašparová se věnovala hlavně figurativní tvorbě na pomezí expresionismu a surrealismu. Malovala často akty, obličeje ale nemají konkrétní rysy. V 50. a 60. letech minulého století do jejích obrazů pronikl dobový socialistický realismus.
Vernisáž se uskuteční 11. listopadu, výstava potrvá do 15. ledna. Galerie připravila na listopad a prosinec i doprovodný program, který zahrnuje večer šansonů, komorní koncert s recitací francouzských veršů a autorský večer poezie a hudby.
dos kš
Výstava představuje italské terakotové sochy od 15. století
Praha 8. listopadu (ČTK) - Ve Šternberském paláci je ode dneška přístupná výstava nazvaná Sochy z hlíny, která představí italské plastiky z terakoty z doby 15. až 19. století. Národní galerie Praha je vybrala ze svých sbírek a v jednom ze svých paláců na Hradčanském náměstí je představuje do 26. března. V tiskové zprávě to dnes uvedla mluvčí galerie Eva Sochorová. Mezi exponáty je třeba i posmrtná maska či terakotové portréty aristokratů.
Sochy z hlíny se vytvářely již od starověku a vzestup tento materiál zažil v 15. století a počátkem 16. století. Důvodem byla dostupnost hlíny, relativně snadné a rychlé opracování a bohaté možnosti finální úpravy povrchu. Těšila se velké oblibě především ve Florencii, která v té době patřila k nejbohatším městům v Evropě.
S ekonomickou prosperitou souvisel i nebývalý rozvoj umění, obrazy i sochy se objednávaly ve velkém pro sakrální, veřejné i soukromé prostory. Z hlíny se vytvářely tehdy velmi rozšířené podobizny zemřelých, a to s pomocí posmrtné masky. I tento druh portrétu, na kterém zachycený muž již vykazuje známky posmrtné ztuhlosti, mohou vidět návštěvníci výstavy.
Zhotovovaly se i portréty žijících osobností, včetně zástupců nejvyšší aristokracie. Příkladem této tvorby je podobizna Lorenza Medicejského. Sochař zvládl zachytit jeho osobité rysy včetně stop sečného zranění u kořene nosu, které Lorenzo utrpěl během atentátu v roce 1478.
Novátorem v práci s hlínou se stal Luca della Robbia z Florencie, který pálenou keramiku na povrchu opatřil barevnou glazurou. Tyto plastiky se záhy staly velmi žádaným zbožím. Objednavatelům z řad aristokracie i církve se líbila lesklá barevná textura, která vytváří dojem luxusu. Ve Florencii dodnes zdobí chrámy i měšťanské domy. V pozdější době se glazované terakoty staly vyhledávanými sběratelskými artefakty a dostaly se do veřejných i soukromých sbírek po celém světě.
Výstava je výsledkem průzkumu souboru terakot italských mistrů ze sbírek Národní galerie, který byl součástí programu Národní a kulturní identity, který spravuje ministerstvo kultury.
hrm mha
