Celníci na pražském letišti zadrželi padělky šperků za 16 milionů korun

Následuje: Přednáška kancléře Spolkové republiky Německo Olafa Scholze
Praha 29. srpna (ČTK) - Dnešní přednáška německého kancléře Olafa Scholze, kterou přednesl v Karolinu na Karlově univerzitě na téma Budoucnost Evropy. Projev byl v němčině, český překlad byl přepsán ze tlumočeného záznamu, který zveřejnila na svých stránkách Univerzita Karlova: Vážená paní rektorko profesorko Králíčková, vážené dámy a pánové prorektoři, vážení členové fakult, vážený pane ministře Beku, excelence, milé studentky, milí studenti, dámy a pánové. Srdečně vám děkuji za přátelské pozvání, je mi velkou ctí, že k vám mohu na tomto historickém místě, tak říkajíc před očima zakladatele této starobylé instituce, promluvit o budoucnosti, o naší budoucnosti, kterou si spojuji s jedním slovem Evropa. A nenašli bychom pro to asi žádné vhodnější místo než Prahu, než tuto univerzitu, se skoro 700letou historií ad fontes neboli k pramenům, tak znělo heslo velkých humanistů evropské renesance. Kdo se vypraví k pramenům Evropy, toho cesta nevyhnutelně zavede sem. Do tohoto města jehož dědictví a vzezření jsou tak evropské, že se mu v tomto ohledu nevyrovná žádné jiné město na našem kontinentu. To si hned uvědomí i každý americký nebo čínský turista, který se přes Karlův most vydá na procházku směrem na Hradčany. Tak proto jsou tady, protože v tomto městě nacházejí to, co si spojují s Evropou. Středověké hrady a mosty, katolické, protestantské a židovské modlitebny a hřbitovy, gotické katedrály a secesní paláce, skleněné mrakodrapy, uličky s hrázděnými domy a změť jazyků v historickém centru. To je to, co si spojují s Evropou. Obrovskou rozmanitost na malém prostoru. Pokud je tedy Praha zmenšeninou Evropy, potom je Univerzita Karlova jakýmsi kronikářem naší evropské historie plné světlých i stinných momentů. Nedokážu říct, jestli se její zakladatel císař Karel IV. považoval za Evropana, jeho biografie tomu však nasvědčuje. Po narození dostal staročeské jméno Václav, studoval v Bologni a Paříži, jeho rodiči byli vladař s dynastie Lucemburků a přemyslovská šlechtična. Byl německým císařem, českým a italským králem. Je tedy logickým důsledkem, že na jeho univerzitě studovali Češi, Poláci, Bavoři a Sasové spolu se studenty z Francie, Itálie nebo Anglie. Jelikož se však jedná o evropskou univerzitu, byla samozřejmě rovněž svědkem stinných momentů evropské historie: náboženské horlivosti, rozštěpení na jazykové a kulturní skupiny, ideologického usměrňování během diktatur 20. století. Němci napsali její nejtemnější kapitolu. Uzavření univerzity nacistickými okupanty, zastřelení protestujících studentů, odvlečení a zavraždění tisíců studentů a zaměstnanců univerzity v německých koncentračních táborech. Tyto zločiny nás Němce dodnes bolí a stydíme se za ně. Pronést tato slova zde, i to je jeden z důvodů mé dnešní návštěvy. Navíc často zapomínáme na to, že pro střední Evropu nesvoboda, utrpení a diktatura neskončily německou okupací a zkázou druhé světové války. Jeden z nespočtu velkých myslitelů mezi absolventy této univerzity nám to připomněl už v době studené války. Milan Kundera popsal v roce 1983 tragédii střední Evropy spočívající v tom, že Poláci, Češi, Slováci, pobaltské národy, Maďaři, Rumuni, Bulhaři a Jugoslávci po druhé světové válce procitli a zjistili, že se nacházejí na Východě, že zmizeli z mapy Západu. Také s tímto dědictvím se snažíme vypořádat právě i my, kdo jsme žili na západní straně železné opony. Nejen kvůli tomu, že je toto dědictví součástí evropské historie, tedy společné historie nás Evropanů, ale také proto, že se tato zkušenost obyvatel střední a východní Evropy, pocity zapomenutí a ponechání napospas za železnou oponou, projevuje dodnes. Mimo jiné i v debatách o naší budoucnosti, o Evropě. V těchto dnech si opět musíme klást otázku kde bude v budoucnu hranice mezi svobodnou Evropou a neoimperiální autokracií. Po ruském útoku na Ukrajinu jsem v únoru mluvil o historickém přelomu. Putinovské Rusko se snaží násilím překreslit hranice, něco takového jsme už v Evropě nechtěli nikdy zažít. Brutální útok na Ukrajinu je proto také útokem na evropský bezpečnostní řád. Tomuto útoku čelíme s maximálním odhodláním, a proto musíme být silní i my sami, ve smyslu jednotlivých států spolupracujících s našimi transatlantickými partnery, ale i jako Evropská unie. Sjednocená Evropa byla při svém zrodu projektem, který byl zaměřený směrem dovnitř. Jeho cílem bylo, aby spolu členské státy již nikdy v budoucnu neválčily. Dnes je na nás, abychom tento závazek míru dále rozvíjeli, a to tím, že zajistíme, aby byla Evropská unie schopná zajistit svou bezpečnost, nezávislost a stabilitu i ve vztahu k vnějším výzvám. To je ona nová úloha v oblasti mírové politiky, dámy a pánové. To je to, co očekává asi většina Evropanů, a sice na západě i na východě našeho kontinentu. Je proto šťastnou náhodou, že právě v této době předsedá radě EU Česká republika, tedy země, která si důležitost této úlohy uvědomila už dávno a která vede Evropu správným směrem. České předsednictví v radě EU má plnou podporu Německa a já se těším, že ve spolupráci s předsedou vlády Fialou nalezneme správné evropské odpovědi na tento historický přelom. První z těchto odpovědí zní: S ruským útokem na mír v Evropě se nesmíříme, nebudeme nečinně přihlížet zabíjení žen, mužů a dětí a vymazávání svobodných států z mapy světa a ani je nenecháme napospas za zdmi či železnými oponami, Nechceme zpátky 20. století a jeho dobyvačné války a totalitní excesy. Naše Evropa je sjednocena v míru a svobodě a je otevřená vůči všem evropským národům, které sdílejí naše hodnoty. Především je však živoucím odmítnutím imperialismu a autokracie. Evropská unie nefunguje na principu nadřízenosti a podřízenosti, nýbrž na základě akceptování různorodosti a rovnoprávného postavení všech jejích členů. Plurality a vyvažování nejrůznější zájmů. A právě takováto sjednocená Evropa je Putinovi trnem v oku. Nezapadá do jeho vidění světa, podle nějž se musí menší země podvolit hrstce evropských velmocí. O to důležitější je, abychom naši evropskou myšlenku bránili společně. Proto napadnutou Ukrajinu podporujeme ekonomicky, finančně, politicky, humanitárně a také vojensky. V tomto ohledu Německo v uplynulých měsících zásadně změnilo svůj kurz. V této podpoře budeme pokračovat spolehlivě a především tak dlouho, jak to bude nutné. Platí to i pro obnovu zničené země, která bude trvat celé generace, bude to vyžadovat mezinárodní koordinaci, jakož i jasnou a spolehlivou strategii. Ta bude předmětem konference o obnově Ukrajiny, která se uskuteční 25. října v Berlíně a na kterou společně s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou pozveme zástupce Ukrajiny i její partnery z celého světa. V následujících týdnech a měsících od nás navíc Ukrajina obdrží nové a vysoce moderní zbraně, například radarové systémy a systémy protivzdušné obrany nebo špionážní drony. Jen náš poslední balíček vojenské pomoci má hodnotu přes 600 milionů eur. Naším cílem je moderní ukrajinská armáda, která bude schopná trvale bránit svou zem. Přitom ale nesmíme prostě jen poskytnout Kyjevu to, bez čeho se aktuálně obejdeme, i zde potřebujeme lepší plánování a koordinaci. Ve spolupráci s Nizozemskem jsme proto založili iniciativu, jejímž cílem je trvalá a spolehlivá dělba mezi všemi partnery Ukrajiny. Dokážu si například představit, že Německo převezme hlavní zodpovědnost za organizaci ukrajinského dělostřelectva a protivzdušné obrany. Měli bychom se urychleně domluvit na takovémto systému koordinované podpory a demonstrovat tak naši trvalou podporu svobodné a nezávislé Ukrajině. Tak jako jsme to udělali na červnovém zasedání Evropské rady, na němž jsme řekli jednomyslné ano. Ano Ukrajina, Moldavsko, výhledově také Gruzie a samozřejmě také šest států západního Balkánu. Ti všichni jsou součástí naší svobodné demokratické Evropy. Jejich vstup do EU je v našem zájmu. Mohl bych to odůvodnit demograficky či ekonomicky nebo zcela v duchu Milana Kundery, kulturně, eticky a morálně. Všechny tyto důvody platí. Co však dnes hraje větší roli než dřív, je geopolitický rozměr tohoto rozhodnutí. Reálná politika ve 21. století neznamená, že upozadíte své hodnoty a obětujete své partnery ve prospěch pochybných kompromisů. Reálná politika musí spočívat v zapojení spojenců a partnerů, kteří sdílejí i naše hodnoty, a v jejich podpoře. Tak abychom díky spolupráci posílili své postavení v globální konkurenci. Tak ostatně chápu návrh Emmanuela Macrona týkající se evropského politického společenství. Máme samozřejmě Radu Evropy, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Východní partnerství, Evropský hospodářský prostor a NATO. To vše jsou důležitá fóra, která nám Evropanům slouží úzce ke spolupráci i nad rámec hranic Evropské unie. Chybí nám však pravidelná výměna názorů na politické úrovni. Fórum, v jehož rámci bychom my, hlavy států a vlády členských zemí EU, společně s vedoucími představiteli EU a našimi evropskými partnery jednou nebo dvakrát ročně probírali ústřední témata týkající se celého našeho kontinentu. Bezpečnost, energie, klima nebo konektivy. Rád bych zdůraznil, že takovéto společenství není žádnou alternativou k budoucímu rozšiřování EU. Kandidátským zemím jsme totiž dali své slovo, V případě zemí západníhou Balkánu dokonce před téměř 20 lety. A tomuto slovu musíme konečně dostát. Mnozí v uplynulých letech právem volali po silnější, suverénnější Evropské unii, která by byla silným geopolitickým hráčem. Po unii, která zná své místo v historii a geografii kontinentu a kterou zdobí rozhodné a jednotné vystupování na mezinárodní scéně. Historická rozhodnutí uplynulých měsíců nás k tomuto cíli přiblížila. S bezprecedentním odhodláním a rychlostí jsme na putinovské Rusko uvalili tvrdé sankce. Bez dříve obvyklých sporů jsme přijali miliony žen, mužů a dětí z Ukrajiny, kteří k nám uprchli před válkou. Právě Česká republika a další středoevropské státy ukázaly svou srdečnost a velkou solidaritu. Za to vám patří můj velký respekt. Živoucí důkaz solidarity nalezneme i v další oblasti. Úzce spolupracujeme při zajištění dodávek energií. Teprve před několika týdny jsme se shodli na plánu plošného omezení spotřeby zemního plynu v EU. Obě tyto věci jsou s ohledem na letošní zimu naprosto klíčové. A právě Německo je za tuto solidaritu velmi vděčné. Všichni víte, s jakým odhodláním se Německo snaží snížit svou závislost na dodávkách ruských energií. Budujeme alternativní kapacity i pro dovoz kapalného plynu či ropy. A děláme to solidárně, myslíme také na potřeby suchozemských států, jako je Česká republika. To jsem slíbil premiéru Fialovi i při jeho květnové návštěvě Berlína a tuto solidaritu si jistě potvrdíme i během našeho dnešního setkání. My, Evropané totiž budeme vystaveni rostoucímu tlaku na změnu, a to i nezávisle na ruské válečné agresi a jejích důsledcích. Ve světě s osmi, v budoucnu nejspíš s deseti miliardami lidí jsou všechny evropské státy samy o sobě příliš malé, než aby dokázaly prosadit své zájmy a hodnoty. O to důležitější je pro nás Evropská unie, která bude vystupovat jednotně, a o to důležitější jsou silní partneři v čele se Spojenými státy. Je velkým štěstím pro nás všechny, že dnes sedí v Bílém domě Joe Biden, přesvědčený zastánce transatlantického partnerství. V posledních měsících jsme zažili, jak nepostradatelné toto partnerství je. NATO je dnes jednotnější než kdy dříve. Politická rozhodnutí děláme společně s našimi transatlantickými partnery. Navzdory všemu, co právě prezident Biden pro toto partnerství udělal. však současně víme, že se Washington začíná více soustředit na soupeření s Čínou a asijskotichomořský region. To bude platit i pro budoucí americké vlády, možná dokonce v ještě větší míře. V multipolárním světě, a takový svět 21. století je, proto nestačí pouze udržovat stávající partnerství, ať už jsou jakkoliv cenná. Budeme investovat do nových partnerství v Asii, v Africe a Latinské Americe. Politická a ekonomická diverzifikace, to je ostatně také částečná odpověď na otázku, jak se chovat ke světové velmoci Číně a jak se vypořádat s trojkombinací partner, konkurent a rival. Druhá část této odpovědi zní: Sílu jednotné Evropy musíme využít ještě daleko lépe. Společně máme dokonalou šanci vtisknout 21. století evropskou tvář a spolupodílet se na jeho formování. Jako unie 27, 30, 36 států s více než 500 miliony svobodných a rovnoprávných občanů, s největším vnitřním trhem na světě, předními vědeckými institucemi a inovativními podniky, stabilními demokraciemi, sociálním zabezpečením a veřejnou infrastrukturou, které nemají na světě obdoby. To je ambice, kterou si spojuji s Evropou, která je silným geopolitickým hráčem. Zkušenosti uplynulých měsíců nám přeci ukázaly, že blokády lze překonat, evropské předpisy lze změnit, pokud je to nutné, taky velmi rychle. Ani smlouvy EU nejsou vytesány do kamene, pokud společně dospějeme k závěru, že je smlouvy nutné upravit, aby se Evropa posunula dopředu, tak bychom tak měli učinit. Abstraktní diskuse nás ale nikam neposunou. Musíme se podívat, co je nutné změnit, a následně rozhodnout o konkrétním postupu. Forma následuje funkci. Toto heslo moderní architektury by se rozhodně mělo také stát zásadou evropské politiky. Je mi samozřejmě jasné, že k tomu Německo musí předložit návrhy a také něco udělat pro jejich realizaci. Také proto jsem tedy zde v hlavním městě předsednického státu Rady EU, abych vám a všem našim evropským přátelům představil některé ze svých myšlenek o budoucnosti naší unie. Jedná se skutečně o myšlenky, návrhy, podněty k zamyšlení, nikoliv o hotová německá řešení. Německá odpovědnost za Evropu z mého pohledu spočívá v tom, že společně s našimi sousedy vypracujeme řešení a poté společně rozhodneme. Nechci žádnou EU s exkluzivními spolky nebo řídícími orgány, nýbrž EU rovnocenných členů. Chtěl bych ještě výslovně dodat. Rozšiřování EU směrem na východ je pro nás všechny přínosem. Německo udělá z pozice země, která leží uprostřed našeho kontinentu, vše pro propojení východu, západu, severu a jihu Evropy. V tomto smyslu prosím chápejte i následující čtyři úvahy. Zaprvé, zasazuji se o rozšíření Evropské unie, o přijetí států západního Balkánu, Ukrajiny, Moldavska a výhledově také Gruzie. Evropská unie s 30 nebo 36 členskými státy však bude vypadat jinak než dnes. To je zcela pochopitelné. Po vzoru historika Karla Schlögela by se dalo říct, že se střed Evropy posouvá směrem na východ. Po takovémto rozšíření EU se zvětší rozdíly mezi jednotlivými členskými státy s ohledem na politické zájmy, hospodářskou sílu nebo podobu sociálních systémů. Ukrajina není Lucembursko a Portugalsko, má jiný pohled na světové problémy než Severní Makedonie. Ze všeho nejdřív je zapotřebí, aby kandidátské země splnily kritéria pro vstup do EU. V tom jim budeme maximálně nápomocní. Na toto výrazné rozšíření budeme muset připravit i samotnou EU. To bude nějakou dobu trvat, proto s tím musíme začít už teď. I v minulosti probíhaly při rozšiřování EU reformy v kandidátských zemích souběžně s institucionálními reformami Evropské unie. Tak tomu bude i tentokrát. Této debatě se nevyhneme. Určitě ne v případě, že to s rozšířením EU myslíme vážně. A sliby, které jsme dali kandidátským zemím, musíme brát vážně. Jen tak dosáhneme stability v Evropě. Pojďme tedy mluvit o reformách. V Radě EU na úrovni ministrů je nutné jednat rychle a pragmaticky. To musí být možné i v budoucnu. Tam, kde je dnes nutné rozhodovat jednomyslně, však s každým dalším členským státem roste také riziko, že veto jedné jediné země zablokuje vůli všech ostatních členů. Kdo si myslí něco jiného, popírá evropskou realitu. Proto jsem navrhl, abychom v oblasti společné zahraniční politiky, ale také v jiných oblastech, například daňové politice, postupně přešli k rozhodování kvalifikovanou většinou, i když jsem si vědom toho, že to bude mít důsledky i pro Německo. Musíme si totiž uvědomit, že trvání na jednomyslném rozhodování může fungovat pouze v době, která nevyžaduje rychlé rozhodování. To však nejpozději od ruského útoku na Ukrajinu neplatí. Udržování statu quo není alternativou k rozhodování kvalifikovanou většinou. Vedlo by k postupu ve stále odlišnějších skupinách, v džungli pravidel a těžko zvládnutelných výjimek. Nešlo by o žádnou diferencovanou integraci. Vznikla by nepřehledná změť, která by byla vítanou příležitostí pro všechny, kteří jsou proti geopoliticky silné a jednotné Evropě a chtějí nás poštvat proti sobě. A to nechci. Občas jsem byl kritizován za to, se zasazuji o hlasování kvalifikovanou většinou a naprosto chápu obavy, především menších členských států. I v budoucnu musíme naslouchat problémům všech členských států, cokoliv jiného by bylo zradou evropské myšlenky. A protože beru tyto obavy velmi vážně, říkám, pojďme společně hledat kompromisy. Dokázal bych si například představit, že s rozhodováním kvalifikovanou většinou začneme nejprve v oblastech, ve kterých je zcela klíčové, abychom mluvili jedním hlasem. Kupříkladu v oblasti sankční politiky nebo lidských práv. Přimlouvám se za větší odvahu ke konstruktivnímu zdržení se hlasování. To se musíme snažit my, Němci i všichni ostatní, kteří jsou přesvědčeni o potřebě rozhodování kvalifikovanou většinou. Pokud co nejvíce členských států přistoupí na tento návrh výrazně se přiblížíme Evropě, která bude jako silný politický hráč ovlivňovat světovou politiku. Reformám se nevyhne ani Evropský parlament. Ve smlouvách Evropské unie je z dobrého důvodu stanoven maximální počet 751 poslanců. Pokud však dojde k rozšíření, tento počet překročíme. Minimálně v případě, že Evropský parlament jednoduše rozšíříme o křesla, která by novým členům příslušela podle stávajících pravidel. Pokud nechceme, aby se Evropský parlament dále zvětšoval, musíme nastolit novou rovnováhu, co se týče jeho složení. Asi mimo jiné při zohlednění geografického principu, podle něhož měl mít každý volební hlas přibližně stejnou váhu. Správná rovnováha mezi zastupováním zájmů a funkčností je koneckonců důležitá i v případě Evropské komise. Komise sestávající z 30 nebo 36 komisařů by již téměř nebyla schopná práce. Pokud bychom navíc trvali na tom, aby každý komisař odpovídal za konkrétní oblast politiky, mělo by to za následek, a zde mohu připomenout dalšího významného rodáka tohoto města, kafkovské poměry. Současně vím, jak důležité je pro všechny členské státy, aby je v Bruselu zastupoval jejich komisař či jejich komisařka. To je důležité i z jiného důvodu. Ukazuje to totiž, že v Bruselu sedí všichni u jednoho stolu, všichni rozhodují společně. Proto nechci na principu jeden komisař za každou zemi nic měnit. Proč by ale nemohli dva členové komise společně odpovídat za jedno generální ředitelství. Tak to přece dennodenně funguje nejen v dozorčích orgánech podniků po celém světě, ale také v rámci vlád některých členských států, jak při zastupování navenek, tak při interním rozdělení pravomocí. Pojďme tedy hledat kompromisy v zájmu fungující Evropy. Moje druhá myšlenka, o kterou bych se s vámi chtěl podělit, souvisí s pojmem, o němž jsme v minulých letech často diskutovali, s evropskou suverenitou. Nejde mi přitom o sémantiku. Jádrem významu tohoto pojmu přeci je, že dosáhneme ve všech oblastech větší nezávislosti, že převezmeme větší odpovědnost za naši bezpečnost a budeme ještě jednotněji prosazovat po celém světě naše hodnoty a zájmy. K tomu nás nutí nejen ruský útok na evropské mírové uspořádání. Už jsem mluvil o tom, do jakých závislostí jsme se dostali. Nepřehlédnutelným, ale určitě ne jediným příkladem je dovoz ruských energií. Za zmínku stojí také například problémy s nedostatkem polovodičů. Takovýchto závislostí na jednom dodavateli se musíme co nejrychleji zbavit. Evropa vděčí za svůj blahobyt obchodu a tuto oblast nesmíme přenechat jiným, proto potřebujeme další trvale udržitelné dohody o volném obchodu a ambiciózní obchodní agendu. Když je řeč o surovinách nebo vzácných nerostech, vybaví se nám především velmi vzdálené země původu. Přitom se však často přehlíží jedna věc. Lithium, kobalt, hořčík nebo nikl, které naše podniky tak nutně potřebují, se z velké části dávno nacházejí v Evropě. V každém mobilním telefonu, v každé autobaterii se nacházejí cenné suroviny. (pokračování...)