BBC: Posmrtné masky zachovaly podobu Napoleona, popularitu ale dávno ztratily

Londýn 24. února (ČTK/BBC) - Francouzský císař Napoleon Bonaparte zemřel 7. května 1821 po krátké nemoci a dlouhých šesti letech v exilu. Jen o několik hodin později začali dva jeho lékaři zběsile pátrat po sádře. V sázce totiž bylo mnoho - tělo vojevůdce se začalo rozkládat a svět by navždy přišel o věrnou podobu jeho rysů, píše server BBC. Lidé přítomní Napoleonově skonu chtěli vytvořit posmrtnou masku - odlitek ze sádry nebo vosku, který se běžně pořizuje krátce po smrti. Jejich plán měl však dva malé zádrhely. Za prvé, pátrání po sádře se odehrávalo na tropickém ostrově Svatá Helena, pustém kusu země v jižním Atlantiku, 1299 kilometrů vzdáleném od nejbližší pevniny. Na této "bídné a ponuré skále", jak ji Napoleon popsal, nebyly žádné obchody, které by sádru prodávaly. Za druhé, ani jeden z lékařů nikdy předtím posmrtnou masku nevyráběl. Historie posmrtných masek sahá tisíce let do minulosti, hluboko do starověku. Většinou se nejednalo o přesné kopie vyrobené pomocí odlitků, ale o umělecká díla vytvořená pro elity - ochrannou zbroj, která zemřelému měla pomoci orientovat se v posmrtném životě nebo zahnat zlé duchy. Novou podobu získaly posmrtné masky na konci středověku, kdy byla celá Evropa přímo posedlá smrtí - až 50 procent obyvatel za pouhé čtyři roky vyhubil mor. Právě tehdy nahradily opravdové posmrtné masky ty umělecké. Odlitky pomohly zachovat obličeje zemřelých, aby je pak mohli sochaři použít jako předlohu pro realistické portréty vystavené na pohřbech. V 18. století se pak stalo něco nečekaného: lidé si začali cenit samotných posmrtných masek. Následujících 200 let se lékaři po celé Evropě snažili pro budoucí generace zachovat co nejbližší podobu zemřelých. Tváře slavných, zločinců, ale i dětí zvěčňovali do pochmurných detailů. Dva doktoři, kteří onoho květnového dne na Svaté Heleně potřebovali vyrobit Napoleonovu posmrtnou masku, ale stále nemohli najít sádru. Měli však několik záložních plánů. Jeden z nich, císařův osobní lékař François Antommarchi, se vydal do místní vesnice Jamestown a nakoupil asi 150 sádrových figurek, které rozemlel na prášek. Bohužel, když tuto improvizovanou kaši nanesli na obličej mrtvého, nefungovala tak, jak měla. Druhý lékař, irský chirurg Francis Burton, zaměřil své úsilí na pátrání po sádrovci, měkkém minerálu, který se nachází ve vrstvách sedimentárních hornin. Tento plán vyšel a den a půl poté, co Napoleon naposledy vydechl, byla sádra hotová. Nebožtík byl v tu dobu po smrti delší dobu, než je pro výrobu posmrtných masek běžné, a lékaři ho tak zvěčnili se zapadlýma očima a propadlými tvářemi. Tkáně už tou dobou podléhaly rozkladu a povolené obličejové svaly tohoto jindy sveřepého muže dodávaly jeho obličeji uvolněný výraz. Pokud však kdy francouzský císař doufal, že jeho podobizna skončí u jeho manželky Marie Louisy, nebo na nějakém významném místě, realita by ho překvapila. Antommarchi ukradl svému kolegovi originál posmrtné masky a vyrobil stovky kopií, které si sběratelé mohli koupit za pouhých 20 franků. Ačkoliv původní posmrtná maska zmizela neznámo kde, kopie jsou dodnes roztroušené po muzeích a soukromých sbírkách po celém světě. Výroba posmrtných masek s měnícím se přístupem k smrti a rostoucí oblibou fotografie na přelomu 19. a 20. století postupně vyšla z módy. Pozůstalí už je prostě nepotřebovali, protože se místo toho mohli podívat na fotografie svých zesnulých blízkých. Dnes už tato praxe v podstatě vymizela. Někteří umělci ji ale stále udržují při životě prostřednictvím vlastních moderních interpretací. Příkladem je série anglické umělkyně Tracey Eminové, která proslula svou upřímnou, ale někdy šokující prací mapující její vlastní život. Výtvarnice pořídila čtyři odlitky své tváře. Moderně tento žánr pojal i sochař Robert Gober, který se rozhodl vytvořit vzpomínku na svého psa Paca. Jeho čumák spojil s odlitkem vlastního obličeje. Groteskně působící výsledek je Goberovým způsobem, jak tradici posmrtných masek zachovat do dnešní doby... A kdo ví? Třeba si to získá na popularitě. nim ank - sdílejte článek