Litoměřicko

Přehled zpráv, označených klíčovým slovem "Litoměřicko". Zprávu otevřete kliknutím na její úryvek. Heslo Litoměřicko je charakteristické pro obsah těchto zpravodajských sdělení. Seznam zpráv je seřazen od nejnovější po nejstarší zprávu. Limit zobrazení: 50 záznamů.

Hrnčířskou tradici v Levíně na Litoměřicku dlouhou 600 let se daří udržovat

Levín (Litoměřicko) 19. října (ČTK) - Na hrnčířskou tradici v Levíně na Litoměřickou dlouhou 600 let navazuje Magdaléna Brožová. Její autorská keramika, točená na hrnčířském kruhu a pálená v peci vytápěné dřevem, spojuje staré řemeslné postupy s moderními prvky. Za svou tvorbu získala ocenění Zlatý džbánek od Ústeckého kraje. Její práce nejen oživuje významnou tradici Levínské keramiky, ale zároveň přitahuje pozornost lidí z celého regionu i mimo něj. ČTK Brožová řekla, že ocenění vnímá jako znamení toho, že nedělá svou práci nadarmo. Malebné místo v Českém středohoří s kulatým kostelem na kopci objevila Brožová, která pochází od Mníšku pod Brdy, při pátrání po působišti akademického malíře Zdislava Hercíka. Našla dům z roku 1630 a v něm sochaře a keramika Milana Žofku. "Ten nám nejprve budovu pronajal na sympozia a později jsem ji odkoupila," uvedla Brožová, která přivedla do Levína své kolegyně a dnes tu tvoří čtyři keramičky. Společně pořádají jarmarky a akce, při kterých může veřejnost nahlédnout pod pokličku jejich práce. Hrnčířská tradice za 600 nebyla přerušena. Keramickou školu tady měli ještě původní obyvatelé, kteří museli po roce 1945 do odsunu. Na jejich práci navázal Hercík. Zůstala tu z té doby historická dvoukomorová pec. "Vytápí se 40 hodin, tři dny se pec nakládá. Kolem je šest až osm lidí, kteří se u ní střídají. Letos v dubnu jsem tu měla kolegy ze Slovinska a Kanady, kteří za Levínskou keramikou přijeli," uvedla Brožová, která pálí ještě ve dvou dalších pecích na dřevo. K té historické stojí i původní komín, poslední takový v Levíně. Keramikou se dříve živili v Levíně všichni. Vytvářela se z místního jílu zajímavou technikou zvanou engobování. "Na vytočený střep se nanáší hlinka červená a bílá pomocí kukačky, což je zvláštní nádobka, kterou se maluje," uvedla keramička, která má v ateliéru i původní kukačku a střepy keramiky staré 200 i 300 let. "Chce to trochu volnější ruku, já se to pořád učím. Tenkrát dělali tisíce výrobků, dneska už se do toho těžko dostaneme," podotkla. Původní vzory místní keramiky jsou jednoduché, většinou nějaké přírodní motivy. Díky výpalu dřevem vznikají originální dekorace. "Pálení dřevem výrobkům dodá energii a duši. Vše je originál. Člověk otiskuje do hrnků, talířů, zásobovacích nádob sám sebe, větší prostor je pro kreativitu, než když se zapne knoflík v elektrické peci a jde se od toho," uvedla Brožová. Podívat se pod ruku keramičkám v Levíně budou moci lidé 7. prosince na adventním jarmarku a každou sobotu před Štědrým dnem bude v objektu s číslem popisným 10 ukazovat tvorbu Brožová. "Zájem o naši práci je velký, z čehož máme obrovskou radost. Lidé se vrací za komorní atmosférou a pro genius loci," uvedla Brožová. fir kš

V Třebívlicích odhalili sochu baronky Ulriky a básníka Goetha

Třebívlice (Litoměřicko) 14. července (ČTK) - V Třebívlicích na Litoměřicku mají nově sochu baronky Ulriky von Levetzow a básníka Johanna Wolfganga Goetha. Autorem sousoší s názvem Polibek ruky je poslední žijící příbuzný Ulriky, která strávila téměř celý život na panství v Třebívlicích. Ulrika se s německým básníkem potkala jako sedmnáctiletá při pobytu v Mariánských Lázních roku 1821. Goethe, kterému v té době bylo 72 let, se do ní zamiloval. Věkový rozdíl 55 let se snaží zachytit sousoší, na němž je baronka zachycena jako mladá dívenka a Goethe ve starším věku. "Ulrika napsala memoáry, kde uvádí, že z její strany to nebyla žádná láska, ale úcta a obdiv k velkému člověku. Kromě několika letmých polibků na čelo k žádnému tělesnému kontaktu nedošlo," řekla ČTK kronikářka Třebívlic Venuše Pazderová, která má na starosti expozici v obci věnovanou baronce. Mladá šlechtična odmítla nabídku k sňatku, ale sama se nikdy nevdala. Goethe bolest z odmítnutí vyjádřil v básni Mariánskolázeňské elegie a do Čech už nepřijel. "Ulrika poté odjela za maminkou do Třebívlic v roce 1824 a už tu zůstala do své smrti v roce 1899. Byla svými poddanými velmi oblíbená, založila tu školu pro dívky a dokonce psí hřbitov," uvedla kronikářka s tím, že sama ještě potomky pamětníků v obci potkávala. Někteří darovali do expozice rodinou památku, kterou od Ulriky dostali. "Byla štědrá, každou rodičku vždy navštívila s nějakým darem. Ke stáru ji prý mrzelo, že se nikdy nenaučila česky," uvedla Pazderová. Panství po Ulrice zdědil synovec, který byl karbaníkem, do roka ho prodal městu Most. Tam se tak dostala větší část z pozůstalosti baronky včetně unikátní soupravy granátových šperků. Zámek se posléze proměnil ve školu. Tam právě v roce 1999 byla první výstava věnovaná baronce. "To bylo na výročí sto let od jejího úmrtí. Hned poté se dohodlo, že vznikne stálá expozice. A najednou zájem o tuto osobnost vzrostl, teď sem jezdí lidé z Čech, ale hlavně také z Německa," uvedla Pazderová. Místní vlastivědné společnosti se podařilo před několika lety vypátrat prasynovce baronky. Dieter von Levetzow Třebívlice navštívil a souhlasil s vytvořením sochy. Na její odhalení o uplynulém víkendu se pětadevadesátiletý sochař byl i podívat. Na bronzové sousoší zhruba za 800.000 korun přispěly vedle obce také Ústecký kraj, Česko-německý fond budoucnosti, Euroregion Erzgebirge/Krušnohoří a další. Radka Fialová kš

SLOVNÍK NAJÍT