Osm tisíc staročeských jmen Jana Svobody
Jazykovědec Jan Svoboda, narozený roku 1899 ve Vysokém Mýtě, vydal roku 1964 knihu Staročeská osobní jména a naše příjmení. Podle recenze Ivana Lutterera v Naší řeči shromáždil téměř 14 000 dokladů s 8 940 různými jmény. Svoboda ukázal, že staročeská složená jména jsou stejně starobylá jako složená obecná slova a nevznikla pouhým napodobením germánských vzorů. Jména se slovesnou částí vyložil z praslovanských základů. V letech 1949 až 1960 spolupracoval s Antonínem Profousem a Vladimírem Šmilauerem na Místních jménech v Čechách. Jeho kniha zůstává základem pro výklad většiny českých příjmení ze starých jmen.
Osm archivů, kde leží staré matriky
Matriční knihy po uplynutí lhůt sta let u narozených a 75 let u oddaných a zemřelých přecházejí do archivů podle regionů. Praha patří Archivu hlavního města Prahy, Středočeský kraj Státnímu oblastnímu archivu v Praze, Ústecký a Liberecký kraj archivu v Litoměřicích, Plzeňský a Karlovarský kraj archivu v Plzni, jižní Čechy Třeboni, Královéhradecký a Pardubický kraj Zámrsku, Moravskoslezský a Olomoucký kraj Zemskému archivu v Opavě a zbytek Moravy Moravskému zemskému archivu v Brně. Židovské matriky má Národní archiv a vojenské matriky Vojenský ústřední archiv, jak připomíná Ministerstvo zahraničí krajanům.
Nezamysl, Mnata a Vojen: jména bájných knížat
Kosmas vyjmenoval po Přemyslu Oráčovi sedm knížat, o nichž podle vlastních slov nic bližšího neví: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Dalimil píše místo Vnislava Unislav. Historické prameny jejich existenci nedokládají. Historik Vladimír Karbusický přišel roku 1964 s výkladem, že nejde o jména, nýbrž o zkomolený staročeský text, který opisovači nepochopili; ve volném překladu by zněl zhruba zastav krok, přemýšlej, nezamýšlíme na tebe vojny ani zla, hosty vítáme. Většina historiků tuto teorii nepřijala, a tak zůstává sedm jmen, která nikdo nenosil a která přesto patří k nejstarším zapsaným českým jménům vůbec.
Matriky pro osoby bez vyznání od roku 1869
Reformy Josefa II. z let 1781 a 1784 sjednotily vedení matrik a rozšířily povinnost na protestantské farní úřady a rabíny židovských obcí. Kdo nepatřil k žádné církvi, neměl však dlouho kam patřit ani v matrice. Od roku 1869 vedly podle Wikipedie matriku pro osoby bez vyznání okresní, případně obecní úřady; vedle farních knih tak vznikly knihy světské. Obecná a povinná veřejná matrika pro všechny přišla až v padesátých letech dvacátého století. Farní knihy tím ztratily občanskoprávní význam, církve je však vedou dál pro vlastní potřebu, takže křest se dnes zapisuje jinam než narození.
Šla Nanynka do zelí: jména v lidových písních
Lidová píseň je jedním z nejstarších svědků domáckých podob jmen. Zpěvník Jména v písních z roku 2017, který sestavila Marie Lišková, obsahuje 43 českých a moravských písní s křestními jmény v textu: Adámku náš, Až já půjdu od Běty, Bratře Kubo, Káča má, Marjánko, Marjánko, Šla Nanynka do zelí, Ta naše Bára, Ptala se Zuzana Kuby nebo Koukej, koukej, koukej Vašku. Přehled na Wikiknihách ukazuje, že nejčastějším ženským jménem v českých písních je Anna v podobách Andulka, Anička i Anka, a to od lidové Andulky šafářovy po Je ráno, Anno Václava Neckáře. Písně uchovaly tvary, které z matrik zmizely.
Svatojánská muška: světluška se jménem Křtitele
Světluška se v mnoha jazycích jmenuje po svatém Janu Křtiteli, protože se objevuje kolem jeho svátku 24. června a letního slunovratu. Ľubica Dvornická v časopise Kultúra slova z roku 2022 srovnala české svatojánská muška, lužickosrbské janska muška, německé Johanneskäfer a maďarské szentjánosbogár; jihoslovanské kresnica a krijesnica odkazují na druhou část světcova jména, křest. Slovenská nářečí znala i podoby svatojánská katerinka nebo svatoho Jana krava. Česká Wikipedie připomíná, že svátek navázal na starší oslavy slunovratu. Jméno světce tak dalo název drobnému broukovi, svatojánskému chlebu i noci, kdy se podle pověr otvírají poklady.
Poradit se s Vaňkem: útěk doložený roku 1589
Vaněk je stará domácká podoba Václava a rčení poradit se s Vaňkem znamená dát se na útěk. Podle Ludmily Stěpanovové bylo poprvé zaznamenáno roku 1589 a hojně je užívali spisovatelé devatenáctého století; známé jsou i varianty s Vaňkem potazu bráti, pospíchat na poradu s Vaňkem nebo potkat se s Vaňkem. Původ zůstává nejasný. Kniha Čeština všední i nevšední jej spojuje se zvukovou podobou německého wanken, kolísat či ztrácet odvahu, a Igor Němec připomněl, že německá skupina -nk- přecházela do staré češtiny jako -ňk-. Jméno tu zřejmě jen propůjčilo tvar cizímu slovu.
Panenko skákavá: zvolání po zaniklé poutní vsi
Zvolání panenko skákavá nemá nic společného s veselou dívkou. Podle Českého rozhlasu jde o zjednodušený název obrazu Panny Marie v kostele v obci Skoky, kdysi slavném mariánském poutním místě. Říkalo se Panna Maria Skokovská a lidově i Panenko Marie Skočická; druhou podobu používá posluhovačka na četnické stanici v Putimi v Haškově Švejkovi. Obec zanikla, ale výraz přežil díky literatuře a dodnes vyjadřuje údiv i tam, kde o Skokách nikdo neslyšel. Mariánské jméno poutního obrazu se tak proměnilo v citoslovce, jehož původ dnes zná jen málokdo z těch, kdo je denně vyslovují.
Palackého 1946 a Tomáše Bati 2001: univerzity pojmenované zákonem
Dvě moravské univerzity dostaly jméno přímo v paragrafu. Olomoucké vysoké učení, založené roku 1573, bylo podle české Wikipedie obnoveno zákonem z roku 1946 už pod názvem Univerzita Palackého; dodatek v Olomouci přibyl později. V letech 1827 až 1860 se přitom jmenovalo Císařsko-královská Františkova univerzita. Zlínskou Univerzitu Tomáše Bati zřídil zákon č. 404/2000 Sb. ze dne 19. října 2000 s účinností od 1. ledna 2001; vznikla vyčleněním dvou fakult z brněnské techniky a pod zákonem jsou podepsáni Klaus, Havel a Zeman. Historik a obuvník tak mají společné to, že jejich jména schválil parlament.
Německý Brod se stal Havlíčkovým 5. května 1945
Jméno města na Sázavě se měnilo s tím, kdo v něm měl slovo. Podle české Wikipedie se hornická osada původně jmenovala Smilův Brod po zakladateli Smilovi z Lichtenburka, poté se po německých hornících až do roku 1945 nazývala Německý Brod. Dne 5. května 1945 bylo město přejmenováno na Havlíčkův Brod na počest Karla Havlíčka Borovského, který zde v letech 1833 až 1838 studoval na gymnáziu. Novinář, kterého rakouská policie vypověděla do Brixenu, tak dostal město právě ve dnech, kdy končila válka. Je to jedno z mála českých měst, jež nese jméno novináře.
Most arcivévody Františka Ferdinanda: šest let a dost
Pražský most u Rudolfina měnil jméno rychleji, než se stihl dostavět. Podle české Wikipedie mu městská rada v únoru 1914, měsíc před otevřením, dala název Most arcivévody Františka Ferdinanda k padesátým narozeninám následníka trůnu, které slavil v prosinci 1913. Otevřen byl 11. března 1914, o tři měsíce později následníka zastřelili v Sarajevu. Po válce se mostu neoficiálně říkalo opět most u Rudolfina a koncem dubna 1920 dostal definitivní jméno po malíři Josefu Mánesovi, jehož socha na předmostí stojí od roku 1951. Jméno arcivévody vydrželo šest let, jméno malíře víc než sto.
Mendelova univerzita: jméno zakladatele genetiky až po 91 letech
Brněnská zemědělská škola čekala na jméno nejslavnějšího brněnského vědce téměř celé století. Podle české Wikipedie byla zřízena roku 1919 jako Vysoká škola zemědělská v Brně a pod tímto názvem fungovala do roku 1994. Poté se jmenovala Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, a to až do 31. prosince 2009; od roku 2010 nese krátký název Mendelova univerzita v Brně. Opat augustiniánského kláštera, který v letech 1856 až 1863 křížil hrách v klášterní zahradě, se tak stal patronem školy ve městě svého kláštera. Univerzitní lesy u Křtin přitom nesou jméno jiné: Masarykův les.
Židovské matriky 1784 až 1949 v Národním archivu
Matriky židovských náboženských obcí z let 1784 až 1949 nejsou uloženy v oblastních archivech jako matriky křesťanské, ale v Národním archivu v Praze. Podle jeho webu byly všechny svazky digitalizovány roku 2011. Fond Matriky židovských náboženských obcí v českých zemích je zpřístupněn v aplikaci Archivní VadeMeCum a fond Židovské kontrolní matriky přímo na stránkách archivu. Počátek roku 1784 odpovídá josefínským reformám, které uložily vést matriky i rabínům. Pro pátrání po židovských předcích, jejichž příjmení vznikla patentem z roku 1787, jde o základní pramen přístupný z domova.
Zimmermann a Tesař: Benešova kniha o německých příjmeních
Josef Beneš zkoumal německá příjmení u Čechů celý život, kniha však vyšla až roku 1998 ve dvou svazcích. První má 359 stran, druhý tvoří rejstříky Marie Novákové na 242 stranách; původní rukopis přesahoval 700 stran. Nováková Benešovo třídění přepracovala do deseti oddílů a sestavila sedm rejstříků. Základním pramenem byl pražský adresář z roku 1910, doplněný telefonními seznamy ze šedesátých let. Beneš sledoval překlady Tesař, Řezník, Pekař, Kovář a Myslivec na Zimmermann, Fleischhacker, Bäcker, Schmied a Jäger i hláskové přizpůsobování. Recenze v Naší řeči označila dílo za první syntetickou práci o tomto tématu.
Zajíc jako O'Hare: amerikanizace příjmení 1925
Kněz J. B. Dudek z Oklahomy popsal v časopise American Speech v prosinci 1925, co se dělo s českými příjmeními za oceánem. Prvním krokem bývalo vynechání diakritiky, dalším zkomolení úředníky a sousedy: Doležal se stal Dalzellem, Diviš Davisem, Přibyl Preeblem. Jiní překládali: Krejčí na Taylor, Černý na Black, Mlynář na Miller, Votruba na Bran. Zajíc se podle Dudka stal irským O'Hare, Mráček skotským McLoud a Tichý Stillmanem. Kučera prošel cestou Kutcher, Kootcher až Curtis či Cook. Dudek dodává, že většina přistěhovalců si jména sama měnit nechtěla; změnu si vynutilo okolí.
Vrchlický, Březina a Olbracht: básníci pod jiným jménem
Česká literatura devatenáctého a dvacátého století stojí z velké části na pseudonymech. Jaroslav Vrchlický se podle Wikipedie narodil jako Emil Frída a své literární jméno proslavil natolik, že to občanské zná málokdo. Otokar Březina byl učitel Václav Jebavý, Ivan Olbracht se jmenoval Kamil Zeman a jeho otec Antal Stašek byl Antonín Zeman. Encyklopedický slovník češtiny připomíná i šifry a značky: Svatopluk Čech se podepisoval ABCD, Čestmír Jeřábek ABE. Dělničtí dopisovatelé Dělnických listů od roku 1872 skrývali totožnost pod jmény jako Josef Šizený nebo Antonín Nespokojený. Pseudonym tak byl literární maskou i politickou nutností.