The Conversation: Jak vznikla pověra, že rozbité zrcadlo nosí smůlu?

New York 5. července 2021 (ČTK/The Conversation) - Každá lidská kultura má své pověry. V některých asijských společnostech lidé věří, že zametat podlahu po setmění nosí smůlu, a nechat hůlky zapíchnuté v misce s rýží se rovná prokletí. Ve Spojených státech někteří lidé panikaří, když náhodně projdou pod žebříkem, anebo jim přes cestu přeběhne černá kočka. A mnoho výškových budov také vynechává 13. patro, protože třináctka v očích mnohých nosí smůlu, napsal server The Conversation. Původ mnoha pověr je neznámý. Jiné je možné vystopovat do konkrétního historického období. A do této druhé kategorie patří pověra, která je stará 2000 až 2700 let: Rozbití zrcadla přináší sedm let smůly. Shodou okolností se jak v antickém Řecku, tak v Římské říši věřilo, že odražené obrazy mají záhadnou moc. A je pravděpodobné, že právě v těchto dobách na jednom z těchto míst začala nabírat na popularitě pověra o rozbitém zrcadle. Řekové věřili, že odraz člověka na vodní hladině odhalí jeho duši. Ovšem byli to římští řemeslníci, teří se naučili vyrábět zrcadla z vyleštěného kovu. Římané také věřili, že jejich bozi přes zrcadla pozorují jejich duše. Poškodit zrcadlo se pokládalo za tak neuctivé, že si lidé mysleli, že tím ponouknou bohy seslat smůlu a neštěstí na každého podobného lehkomyslníka. Kolem třetího století před naším letopočtem už se zrcadla vyráběla ze skla a rozbití se stalo mnohem běžnější věcí. Římané ale nevěřili, že smůla seslaná bohy potrvá věčně. Podle jejich přesvědčení se tělo každých sedm let obnovuje. Víra, že se člověku po čase znovu vrátí štěstí, byla nepochybně utěšující, a lidé mají odjakživa tendenci věřit tomu, díky čemu se cítí dobře - i když to není pravda. Lidská mysl neustále a podvědomě hledá užitečné vzorce. Například přežíváme díky tomu, že známe vzorec, kdy se najíst, a proto chodíme ve správnou dobu na správná místa, abychom se nasytili. Vyhýbáme se také zranění či smrti při přecházení silnice tím, že rozpoznáváme vzorce dopravního provozu. Najíst se a vyhnout se rozdrcení projíždějícím autem zahrnuje naučit se vzorce skutečné příčiny a následku. Někdy ale náš mozek vyvodí vzorce příčiny a následku, které nejsou skutečné. Představte si, že vám přítel dá minci "pro štěstí". Jste skeptičtí, ale pak uplyne několik dní a nestane se nic zlého. I když je to jenom náhoda, váš mozek z ní může vyvodit vzorec, a vy uvěříte, že vám ona mince zajistila štěstí. A pověra je na světě. Pověry také přebíráme v rámci společenského života, učíme se je od rodičů a dalších osob i zdrojů, kterým důvěřujeme, převážně v době, kdy jsme stále ještě mladí a otevření vůči světu plnému magických možností. Naše pověry tak neustále cirkulují v rodinách a mezi přáteli, posilované ústní tradicí, sociálními sítěmi i médii. Čím více lidí pověru podporuje, tím se zdá být uvěřitelnější, a tím déle přetrvá. Pokud se díky pověře pohybujeme v blízkosti zrcadel s větší opatrností, žádnou újmu nám to nezpůsobí. Obecně vzato mohou pověry zmírnit stres a zlepšit výkon v náročných situacích. Navíc poskytují zábavné téma k hovoru a posilují skupinovou solidaritu. Zároveň je ale třeba k pověrám přistupovat s obezřetností. Pověry jsou falešné přesvědčení, které často vyvolává pocity úzkosti a viny. Kvůli nim můžeme propadnout dojmu, že jsme zodpovědní za špatné věci, které jsme ve skutečnosti nezpůsobili, anebo plýtvat energii hledáním neudržitelných zkratek k žádanému výsledku. dk zdp - sdílejte článek