The New York Times Magazine: Lavička v parku je ohrožený druh

New York 23. října 2021 (ČTK/NYT Magazine) - Jako dítě vyrůstající na šedém předměstí Londýna jsem se rád bavil hledáním dokonalé lavičky v parku, napsal pro The New York Times Magazine spisovatel Jonathan Lee. V našem místním parku jich bylo jen pět a jedna byla rozbitá. Občas se můj táta nechal v neděli ráno přemluvit, abychom zajeli do nějakého jiného parku. Kopali jsme si s míčem, dělili se o pytlík tortillových lupínků Doritos, prohlíželi jsme si všechny lavičky v okolí a četli si nápisy, věnování a graffiti na nich. Dobrá lavička v parku mě dostává do stavu na hraně mezi nostalgií a dychtivým očekáváním. Tam, kde mě kdysi vzrušovala sprostá slova vyrytá do dřeva, nyní jako čtyřicátník zjišťuji, že si víc vážím tichého stoicismu každé lavičky; toho, jak jsou ochotné za každého počasí počkat, až na ně přijde řada, a zůstávají k dispozici všem příchozím. Stejně jako dobrá kniha nebo hudba poskytuje lavička v parku zároveň pocit samoty i sounáležitosti, což je pro život ve velkém městě zásadní. Součástí mé posedlosti lavičkami v parku je to, že jde o místa, kde se doslova usazuje historie. Koneckonců i můj poslední román (The Great Mistake - Velká chyba - pozn. ČTK) vděčí za svou existenci jedné z nich. V newyorském Central Parku jsem narazil na žulovou lavičku věnovanou Andrewovi Haswellovi Greenovi - "otci Velkého New Yorku". Posedla mě zvědavost - čím si muž, o kterém jsem nic nevěděl, vysloužil tak honosný titul? Tohle lavičky v parku umí. Zasadit do hlavy semínko zvědavosti a ponouknout k zamyšlení. Stávají se tak jistou branou, portálem do minulosti. Lavička je často jedinou věcí, která brání tomu, aby nějaké jméno nebo zážitek upadly v zapomnění. Lavičky v parku jsou vynikajícím prostředkem pro předávání cenných informací - a platí to nejen pro filmové agenty CIA. Může to být zlatá destička s věnováním zesnulému příbuznému anebo třeba obdivuhodně úsporné, poetické vyznání "Od Andyho pro Sharon". Možná právě v tom je největší síla lavičky v parku: v její schopnosti uchovávat a podněcovat k umění vnímat a pozorovat. Dobrá lavička nás zastihne v těch nejtišších, nejzranitelnějších chvílích, kdy se nám mohou v mysli rodit nové příběhy anebo přehrávat ty staré. Na lavičce si sundáme masku a pověsíme ji na kované opěradlo, zatímco na vedlejší lavičce nechává matka odříhnout nemluvně. Poslední dobou jsem ale zjistil, že se ocitám na spoustě stísněných kovových laviček, které nikterak nevybízejí k delšímu posezení, anebo na drsných betonových kvádrech, které zebou reálně i metaforicky. Důvodem je, že se veřejná místa k sezení stávají ohroženým druhem. Když už lavičky z parku rovnou nezmizí, nastupuje alespoň záložní plán - znepříjemnit pobyt na ní. Tato "nepřátelská architektura" - městská strategie, která má bránit "asociálnímu" chování, se rozmáhá po celém světě. V roce 2014 informoval deník The Guardian, že v parku Jen-tchaj v čínské provincii Šan-tung zavedli placené lavičky s časovacím strojkem na mince. Pokud někdo překročil zaplacený čas, vysunuly se z lavičky malé hroty, které ho začaly píchat do pozadí. Před několika lety protestovali studenti Londýnské vysoké školy ekonomické proti úpravě laviček přimontováním opěrek na ruce v rozestupech zhruba na šířku jednoho člověka. Tyto opěrky neměly usnadnit sezení, ale naopak znemožnit ležení - a studenti jejich nainstalování označili za "bezcitné". Dalším trendem krom přidaných područek jsou odebraná opěradla. Nepřátelská architektura si zřejmě představuje vzorného občana, který je napojený drahým kofeinem, sedí rovně, jako by spolkl pravítko, je vyrovnaný, nikdy nepotřebuje nikoho nebo nic, o co by se mohl opřít; věčně připravený kdykoli vstát, jít vydělávat a utrácet. Jerold S. Kayden, profesor urbanismu na Harvardově univerzitě, zdokumentoval v New Yorku mnoho případů mizejících laviček, což je součástí širšího trendu: hromadné privatizace veřejného prostoru, protože úředníci rozhodli, že sezení pod širým nebem je nezdravé. Ve městech, jako je San Francisco, se odstraňování veřejných míst k sezení v posledních třech desetiletích stalo hlavní alternativou smysluplné veřejné politiky v oblasti bezdomovectví. Přece se nechceme dívat na ty méně šťastné - to nesvědčí podnikání. Naše města se začínají podobat Disneylandu, který v tichosti odstraňuje veřejná místa k sezení a nahrazuje je větším počtem míst v restauracích. Pokud si chcete v Americe 21. století na chvíli odpočinout, musíte sáhnout do kapsy a vytáhnout peněženku. dk mka - sdílejte článek