Jiří Harcuba

(6. 12. 1928 - 26. 7. 2013)

Jméno Jiří Harcuba se stalo pojmem uznávaným na celém světě. Legendární sklářský výtvarník, medailér, ale také učitel a filozof po sobě zanechal množství uměleckých artefaktů.

Až do vysokého věku přednášel na světových univerzitách, kde byl jako odborník často zván. S elánem tvořil i poté, kdy oslavil osmdesáté narozeniny. Vždy si přitom zachovával klidný nadhled a optimismus. Mezi řadu Harcubových realizovaných prací patří i současná česká oběžná pětikoruna, s níž se denně setkávají tisíce lidí v České republice. Jeho život byl přitom neobyčejně pestrý: čtyři měsíce dokonce strávil ve vězení: kvůli medaili, která nesla znaky protestu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. I toto období však považoval za cennou zkušenost a nikdy si nestěžoval.

Jiří Harcuba se narodil v Harrachově, kde se také vyučil rytcem skla. Umělecké vlohy zdědil po předcích, oba rodiče i dědeček byli totiž brusiči skla. V roce 1945 nastoupil na Státní odbornou sklářskou školu v Novém Boru, po jejím absolvování pokračoval v ateliéru profesora Štipla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1949 až do smrti žil v Praze.

INTERVIEW

Máte velký vztah k filozofii. Který směr vás nejvíce ovlivnil?

Já bych neřekl, že nějaký určitý směr. Mám ale jednu knihu, kterou kdyby hořelo, bych si při útěku vzal s sebou. Jedná se o filozofický slovník Vladimíra Neffa a koupil jsem ho tři roky po válce. On ho napsal naprosto výborně, srozumitelně a ještě přidává svůj osobní pohled. Je to kniha, která už sotva drží pohromadě, ale mám ji pořád za hlavou, a kdykoliv v noci nemůžu spát, tak si v ní čtu.

Z některých vašich návrhů doslova vyzařuje vliv východu. Jakási přímočará jednoduchost, někdy v detailu neuhlazená, ale se zjevným záměrem zachytit vnitřní podstatu zobrazovaného objektu. Při pohledu na jednu vaši rytinu se mi rovnou vybavil zen…

Ze zenu jsem si vybral dvě věci, které se mi zdají podstatné. Sunrju Suzuki kdysi napsal knížku Zenová mysl, mysl začátečníka. A to je to, co učím. Že člověk se stále musí stavět do role toho, kdo začíná. Ta druhá praktická stránka je zenové kreslení, u něhož se autor snaží vypnout rozumovou kontrolu. Linky pak nebývají přesné, jsou rozjeté, ale to všechno pak dělá kresbu zajímavou. Vznikne něco, co má kvalitu moderního umění. U Japonců má zenové kreslení samozřejmě mnohem hlubší rozměr, používá se jako terapie, je spojená s meditací.

Filozofie, umění, ale i věda bývaly v minulosti spojené nádoby…

Filozofie se vždycky vyslovovaly k umění. Všichni velcí filozofové ostatně říkají, že tam, kde končí rozum nebo racionální vysvětlení, začíná kumšt, to pravé umění. Podstatnou částí je tady etika, ty ostatní věci mě u filozofií zase až tak nezajímají. Nejlépe to vysvětluje právě Wabi-Sabi, což je pro mě vyvrcholením všeho, co jsem zatím v této oblasti poznal.

Jaké předlohy máte nejraději?

Posledních třicet nebo už čtyřicet let jsem se soustředil na portréty, na tváře lidí. A to z toho důvodu, že jsem si v šedesátých letech prošel obdobím abstrakce, ale scházel mi hlubší obsah. A ten mi dávají tváře, protože v nich se odráží všechno. Od radosti třeba až po úzkost. V souvislosti s tím, co dělám, napsal kdysi jeden Kanaďan článek. V něm citoval malíře, který řekl: Kdybych měl namalovat strom, tak si vyberu hodně starý strom, který je poznamenaný počasím, věkem a je rozbrázděný. A podobné je to se starou lidskou tváří, kde je zkrátka všechno vepsané.

Přehled dostupných ražeb nesoucích rukopis Jiřího Harcuby