Začne platit novela zákona o DPH, mění mj. pravidla vratky daně u aut

Následuje: Ukrajina se brání i díky reformám armády, s nimiž jsme pomohli, říká Čech z NATO
Brusel 30. prosince (zpravodajka ČTK) - Zúčastnil se několika zahraničních misí, v bývalé Jugoslávii a v Iráku. V roce 2007 se pak Luděk Kolesa stal nejvýše postaveným českým vojákem v rámci NATO, když nastoupil jako vrchní praporčík na Velitelství Severoatlantické aliance pro transformaci v americkém Norfolku. Byl přitom tehdy vůbec prvním neamerickým vojákem v této pozici. V posledních třech letech působil Kolesa opět v NATO tentokrát v jeho centrále v Bruselu, pracoval v programu Defence Education Enhancement Programme (DEEP), který se zabývá vzděláváním vojenského personálu v partnerských zemích aliance. Program například úspěšně pomáhá na Ukrajině. "Díky našemu programu Ukrajinci urychlili změny v armádě. Zjistili, že to musí dělat jinak a i díky reformám byli schopní se bránit tak, že to neproběhlo podle ruského plánu, aby Ukrajina padla za tři dny," řekl Kolesa v rozhovoru s ČTK. "Nemám typickou vojenskou kariéru, nemám vojenské školy. Základní vojenskou službu jsem absolvoval v polovině 80. let a vojákem jsem za podmínek v té době zůstat nechtěl," říká nyní 63letý Čech. Po pádu komunismu v roce 1989 se ale československá armáda začala zapojovat do operací v zahraničí a on byl ještě jako "záložák" v letech 1991 až 1993 dvakrát nasazen v rámci pozorovatelské mise Evropských společenství za válek v tehdejší Jugoslávii. "Vždycky říkám, že jsem v roce 1991 vyjížděl z Československa do Jugoslávie a vracel jsem se v roce 1993 z Chorvatska do České republika," vypráví. "Když člověk zažije podobné mise, tak ho to nějakým způsobem pohltí. Zajímal jsem se proto i o další budoucí nasazení a vyskytla se mi příležitost dostat se do Iráku v rámci mise OSN. To už ale nešlo jako voják v záloze, takže jsem podepsal závazek na dva roky s tím, že vyjedu na půl roku do Iráku, pak se vrátím domů a oni mě pustí do civilu. K 1. dubnu 1994 jsem tedy nastoupil jako profesionál do armády a o 30 let později jsem pořád ještě v uniformě," usmívá se Kolesa, když popisuje svou bohatou kariéru. První pozorovatelská mise, které se v Jugoslávii účastnil, se konala v rámci Evropských společenství, dnešní Evropské unie. Československo nebylo členem EU, na misi byly ale tehdy přizvány i tři předsednické země z OBSE (minulá, současná a budoucí), což bylo Švédsko, Československo a Kanada. "Byla to neozbrojená mise, chodili jsme celí v bílém, abychom se odlišovali a naším úkolem byly klasické pozorovatelské úkoly, zjišťovat, co kde jak se děje, když byla uzavírána jednotlivá příměří, nebo i vyšetřovat jejich porušení. Prověřovat situace, kdy jedna strana obviňovala druhou, že na ni střílí," vyjmenovává Kolesa. Mise byla složená z vojáků a diplomatů. Armáda tehdy personál obvykle měnila po třech měsících, on zůstal v Jugoslávii šest měsíců, ale pak už se sám chtěl vrátit. "Byl to nápor na nervy, že jsem nemohl ani moc jíst, jedl jsem akorát chleba a zeleninu a sám jsem si uvědomoval, že tam, kde jsem dřív jezdil 30 kilometrů za hodinu, nyní jezdím 80 kilometrů a že si nedávám takový pozor, když jsme někde na frontě nebo v minových polích. Už jsem hrozně okoral a uvědomoval jsem si, že by to mohlo skončit špatně, takže jsem jel domů," dodal český voják. Pozorovatelská mise měla striktní mandát a teoreticky se neměli vůbec pohybovat na frontové linii, tam, kde se bojovalo a střílelo. "Když ale přišlo obvinění, že se někde střílí, tak jsme museli jet na místo, jestliže jsme nechtěli, aby naše hlášení byla jen o tom, co jsme někde zaslechli. Mělo to dopad na psychiku každého z nás. Na každém, kdo tam byl déle, bylo vidět, jak se změnil," dodal. I když byly mise v zahraničí náročné, chtěl se do nich vrátit. "Ze začátku jsem o tom ani nemluvil, co jsem tam zažil, ale postupně se mi o tom začalo zdát, začalo mi to chybět, ten adrenalin. Takže jsem požádal, jestli bych nemohl jet znovu a do Jugoslávie jsem se na podzim roku 1992 vrátil," říká Kolesa. Podobné pozorovatelské mise byly podle něj specifické v tom, že jejich účastníci měli možnost pomáhat místním obyčejným lidem. "Byly tam okupované, zničené vesnice a v jedné z nich zůstali třeba jen dva dědoušci. My jsme tam přijeli a ptali jsme se jich, jestli něco nepotřebují. Měli jsme v autě satelitní telefon a umožnili jsme těm lidem zavolat rodině, která uprchla na druhou stranu fronty a pět měsíců o sobě nevěděli. Nevěděli, jestli jsou vůbec ještě naživu. Takže slzy a jak jsem už víc rozuměl, všechno jsem to víc vnímal. (pokračování...)