National Geographic: Zapomeňte na dřevěné nohy, opravdoví piráti byli jiní

Washington 13. května 2022 (ČTK/National Geographic) - Když se řekne pirát, většina lidí si představí drsné muže s páskami přes oči, papoušky a mapy pokladů. V mysli jim vytanou rozjaření korzáři, kteří nutí své oběti vyjít po prkně nad mořskou hladinu, křičí něco o suchozemských krysách a nad hlavami se jim třepotá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty. Tyto stereotypy ale nemají s pravdou nic společného. Piráti tu jsou téměř tak dlouho, jak lidstvo pluje po světových mořích, a existují do dneška. Jejich vyobrazení je ale často zavádějící. Časopis National Geographic se ptal, odkud se tyto mylné interpretace vzaly. Piráti jsou běžně zobrazováni v pestrém oblečení. Mohou mít volnou košili, šátek kolem hlavy a potrhané kalhoty zastrčené v ošoupaných botách jako kapitán Jack Sparrow z filmové série Piráti z Karibiku. Nebo to může být "pirát gentleman" jako Stede Bonnet z letos uvedeného seriálu Vlajka smrti. Takový oděv ale neodpovídá realitě. Původ většiny podobných okázalostí lze vysledovat k americkému umělci Howardu Pyleovi, který se inspiroval španělskými bandity z konce 19. století. Námořníci včetně pirátů v 18. století nosili například volné, u kolen ustřižené kalhoty a haleny dlouhé až po stehna. Dalším běžným pirátským doplňkem jsou protézy končetin. Je pravda, že někteří piráti měli dřevenou nohu nebo hák místo ruky, ale podle všeho to nebylo pravidlo. Na moři se amputace končetiny mnohem častěji stala rozsudkem smrti. Na lodích sice bylo lékařské vybavení a jeden z námořníků měl na starost zdravotnickou péči, infekce a ztráta krve ale mohla vést k smrti. Pirát bez končetiny také do určité míry přišel o schopnost bojovat. Ztráta nohy nebo ruky ale automaticky neznamenala, že by člověk nemohl pokračovat na lodi - sloužit mohl například jako kuchař. Ve filmech a popkultuře rozšířená pirátská mluva taky není opravdová. Některé fráze pochází z knihy Ostrov pokladů z roku 1883 od skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona, která vyšla až 150 let po "zlatém věku" pirátství. Svou roli sehrál i Hollywood minulého století, zejména britský herec Robert Newton, který ztvárnil piráty Černovouse i Dlouhého Johna Silvera. Skotský pirát William Kidd si sice svůj poklad zakopal, ale mezi ostatními byl vzácnou výjimkou. Piráti své pochybně získané výdělky většinou utratili za ženy a alkohol v přístavech. Zakopání pokladu ani není praktické, a to kvůli pohybům písku a přílivu, které mohou jednoduše zapříčinit, že pirát o poklad přijde. Piráti si navíc navzájem příliš nedůvěřovali a nemohli si být jistí, zda se ostatní lstivě nevrátí a nevykopou poklad sami. Jejich kořistí taky nebylo ve filmech a knihách oblíbené zlato a stříbro, nejčastěji se jednalo o zboží a komodity včetně dřeva, kožešin, hedvábí, bavlny nebo koření. Existují důkazy o tom, že řada pirátských posádek přijala kodex cti nebo stanovy, většinou pro udržení pořádku na lodi. Tyto kodexy upravovaly vše od způsobu rozdělování kořisti, přes to, co se stane s piráty, pokud se zraní při výkonu služby, až po tresty za špatné chování a zacházení se zajatci. Některé z těchto textů se dochovaly dodnes - včetně kodexu Angličana George Lowthera a jeho posádky, který například přisuzoval odškodnění jedinci, jenž během potyčky přišel o končetinu. Pokud pirát takový kodex porušil, je málo pravděpodobné, že by se musel za trest "projít po prkně". Pro tuto praxi, kterou proslavil zejména Ostrov pokladů, neexistují téměř žádné důkazy. Pokud na provinilce čekal nějaký trest, většinou se jednalo o protažení pod kýlem. Jde o podle všeho mnohem odpornější osud. Oběti zemřely buď následkem krvácení z odřenin od drsného povrchu lodi, nebo se utopily. Jiné formy trestu zahrnovaly hození přes palubu, bičování nebo ponechání na opuštěném ostrově. Většina pirátů se také neplavila španělskými galeonami nebo dokonce fregatami jako už vzpomínaný Jack Sparrow a jeho Černá perla. Preferovali menší, obratnější plavidla, která jim umožňovala snadný únik před většími válečnými loděmi. V 16. a 17. století si nejčastěji vybírali šalupy, které byly rychlé a měly nízký ponor, čímž usnadňovaly únik do mělkých vod. Dalšími oblíbenými loďmi byly škunery. I přes široce rozšířený mýtus většina pirátů neplula pod černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty. Někteří vyvěšovali čistě černou vlajkou, která znamenala, že berou zajatce. Naopak červená barva byla znamením krve a jisté smrti. Ačkoliv si knihy, filmy a populární kultura všeobecně pirátství volně přizpůsobily, drancovníci v různých podobách terorizují moře už více než 2000 let. Moderní piráti působí u pobřeží Somálska nebo Malajsie a vypadají úplně jinak než jejich vyobrazení ze zlatého věku. Jedna věc ale platí i pro ně - lidem nahánějí strach. nim jrm - sdílejte článek