Berlínská zeď procházela i parkem pruských králů, není tam po ní už ani památky

Postupim (Německo) 8. listopadu (zpravodaj ČTK Jaromír Mrhal) - Když se řekne berlínská zeď, představí si většina lidí betonovou bariéru u Braniborské brány či Říšského sněmu v centru Berlína. Zeď ale mezi lety 1961 a 1989 oddělovala Západní Berlín také od Braniborska, včetně jeho metropole Postupimi. Zde přitom procházela cennou kulturní krajinou vybudovanou pruskými králi, která je nyní na seznamu památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Po zdi už v cenném areálu není ani památky. Podle mnohých je to ale škoda. "V těchto dnech často uslyšíte známou větu: Teď srůstá, co k sobě patří," řekl ČTK a dalším zahraničním novinářům Kai Schlegel z Nadace pruských zámků a zahrad (SPSG), která spravuje řadu památek na území spolkových zemí Berlín a Braniborsko. Odkazuje tím na slavný citát někdejšího západoněmeckého kancléře Willyho Brandta ke znovusjednocení Německa po pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989. "Dnes se na tuto větu mnozí dívají kriticky, pro naši zámeckou nadaci je ale stoprocentně pravdivá," dodal Schlegl. Hraniční zeď, kterou nechalo v roce 1961 komunistické vedení Německé demokratické republiky (NDR) obehnat Západní Berlín, totiž protnula v Postupimi rozlehlé zámecké zahrady a parky pruských králů. Řadu cenných památek kvůli tomu nechali východoněmečtí komunisté strhnout. Patřila k nim například takzvaná Poustevna nedaleko zámku Cecilienhof známého jako dějiště postupimské konference z konce druhé světové války. Právě na ní se přitom rozhodlo o rozdělení Německa na okupační zóny, které se později proměnily ve spolkovou republiku a sovětský satelit NDR. Hraniční pásmo zabíralo i část parku Babelsberg, v němž stojí letní rezidence někdejšího německého císaře Viléma I. Jak to v něm tehdy vypadalo, se mohou zájemci dozvědět pomocí interaktivní hry Border Zone, která pracuje na bázi rozšířené reality. "Příběh ve hře je fiktivní, ale je založený na vyprávění očitých svědků," řekla Bettina Harzová z SPSG. Podle ní střežili právě úsek v babelsberském parku kromě pohraničníků i psi. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 začali její zbytky v postupimských parcích a zahradách bourat podle Svena Kerscheka přímo pohraničníci NDR. Kerschek začal ve správě SPSG pracovat hned v roce 1990, a byl tak přímým svědkem dalekosáhlých změn po roce 1990. Navrátit parky, zahrady a stavby po pádu zdi do původního stavu dalo podle něj mnoho práce. Dnes už není po hraničním pásmu v historických parcích a zahradách ani stopy. Kromě dobových fotografií na něj podle Kerscheka upomíná už jen jedna zvláštnost. Místa, kterými zeď vedla, lze totiž poznat podle výšky stromů. Ty v někdejším "pásmu smrti" jsou totiž jen přes 30 let staré, a jsou tak mnohem méně mohutné než stromy zasazené ještě za německé a pruské monarchie. Podle Schlegela je ale možná škoda, že se ze zdi v celém památkově chráněném areálu nic nezachovalo. "Dnes už bychom to možná udělali jinak. Možná bychom nezbourali všechno. Je to ale vždy otázka, jakou vrstvu historie ponechat. A je hrozně těžké najít kompromis," řekl Schlegel ČTK. Nijak přitom nesní po návratu rozděleného Německa. Důležitá by byla podle něj část zdi proto, že dnes už mladí lidé často netuší, že krásná krajina mezi Postupimí a Berlínem nebyla jen útočištěm pruských králů a německých císařů, ale že ji kdysi rozdělovalo "pásmo smrti". Podle Kerscheka, který u bourání zdi byl, to je z dnešního pohledu pravda. "Ale tehdy jsme zkrátka chtěli tuhle jedinečnou postupimskou krajinu obnovit v původní kráse," řekl. Znovusjednocená kulturní krajina je od prosince 1990 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Chráněno je přes 2000 hektarů parků s řadou zámků a dalších menších staveb. Schlegel přitom upozorňuje, že unikátní je i proces, jakým se krajina na prestižní seznam dostala. NDR požádala o zápis své části na podzim 1989, ještě před pádem berlínské zdi, spolková republika žádost podala v červnu 1990. Památkou UNESCO se krajina kolem mezi Berlínem a Postupimí stala v prosinci 1990, tedy krátce po sjednocení SRN a NDR. "Je to naprosto unikátní a asi se to už nikdy nezopakuje, že dva různé státy podají žádost o zápis a v okamžiku jejího schválení je to už společné dědictví jednoho národa," řekl Schlegel. jrm mka - sdílejte článek