Průzkum: O volby do EP se zajímá 60 procent Evropanů, ale jen 38 procent Čechů

Následuje: Lednická: Třetí díl Šikmého kostela vytáhne ze zapomnění osobnosti Karvinska
Ostrava 17. dubna (ČTK) - Oživit zapomenutou historii, na niž může být Karvinsko hrdé, a vytáhnout ze zapomnění jeho významné osobnosti - i takový je smysl závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel nakladatelství Bílá vrána. Vystupují v něm proto skutečné historické postavy, o nichž dnes skoro nikdo neví. Kniha také ukáže, jaký mýtus je tvrzení, že Karvinsko bylo vždy "rudý" kraj. V rozhovoru pro ČTK to řekla autorka Šikmého kostela Karin Lednická. První část trilogie způsobila v roce 2020 literární senzaci, závěrečný díl, románová kronika ztraceného města v letech 1945-1961, vyjde 18. dubna. Do osudů rodin, o nichž Šikmý kostel vypráví, zasáhnou změny poválečných poměrů, budovatelské nadšení i tlaky na zvyšování těžby uhlí, jimž padne za oběť celé město, vznik pomocných technických praporů (PTP) i politické procesy vykonstruované po neštěstích v dolech. "Ve třetím dílu významně přibývá reálných historických postav, které vplétám do děje. Když tedy například čtete proslov Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého, čtete jejich skutečná slova. Do textu je zakomponováno více než tisíc stran různých dokumentů," řekla Lednická. Jména mnohých ale dnes málokomu co řeknou - třeba někdejší předsedkyně karvinského Červeného kříže Anny Danielové nebo předsedy karvinského národního výboru Viktora Košťála. "Anna Danielová je naprosto obdivuhodná bytost. V prostředí, které nerezignovalo na historii, by stála na piedestalu. Možná by už dávno měla nějaké vysoké státní vyznamenání, protože to, co dokázala, je opravdu obdivuhodné," vysvětluje spisovatelka. I Košťálův život by podle ní vydal na román. "Podívejte se do jeho medailonku, čím vším si prošel. Stavěl moskevské metro, pomáhal rodu Pahlaví budovat doly v severním Íránu, působil v Omsku, v roce 1937 zažil stalinské čistky na území Sovětského svazu, kdy se opravdu ocitl v nebezpečí. To je naprosto neuvěřitelný životní příběh." Po válce byl podle Lednické Košťál posledním člověkem, který se Karvinou snažil zachránit: "Když jsem pročítala zápisy ze schůzí vedení města Karviná v období, kdy tam ještě působil, musela jsem obdivovat, s jakou vervou o to usiloval. Bohužel neuspěl, protože nastupující moc už zřejmě rozhodla, a tak se stal jedním z mnoha slušných lidí, kteří z politiky úplně odešli." Že se o Košťálovi a mnoha dalších neví, je podle ní důsledkem toho, že kraj vyhlazením historie a vyhnáním lidí kvůli těžbě ztratil paměť. "V Praze by se sotva stalo, že by se vůbec nevědělo třeba o hlavních aktérech monstrprocesu, který otřásl celým regionem, protože při něm byly vyneseny drakonické tresty. Považuji za ostudné, jak málo pozornosti se doposud věnovalo historii Karvinska, a snažím se to alespoň trochu napravit," řekla. Úzce spolupracovala s příbuznými svých hrdinů. "Abych svoji práci mohla dělat tak, jak ji dělám, je velice důležité poznat dotyčného člověka mnohem hlouběji, než mi umožňuje bádání v archivech. Bez spolupráce rodin bych se neobešla. V protokolech StB nebo v zápisech ze Státního soudu se dočtu spoustu věcí, ale ucelený obrázek člověka z toho pochopitelně vyskládat nelze," vysvětluje Lednická. "Příbuzným lidí, kterých se represe 50. let osobně dotkly, jsem předčítala části protokolů. Oni samozřejmě v hrubých rysech vědí, co se stalo, vždyť sami často nesli důsledky, ale ne vždy v sobě nalezli dost odvahy hlouběji bádat. Mnohé oběti represí o tom nechtěly vůbec mluvit - bylo to pro ně tak traumatické, že to v sobě zkrátka zamkly," popsala spisovatelka. Nejnáročnější a téměř detektivní podle ní bylo pátrání po komunistické perzekuci církve v regionu. "Jedna z popisovaných událostí dodnes visí ve vesnici jako trauma, při rozhovorech s místními jsem stále cítila strach. Případ nebyl nikdy úplně vyšetřen, takže mezi lidmi kolují různé verze, někdy zcela bizarní. Případu pátera Ludvíka Sobka jsem věnovala několik měsíců a snad mohu říct, že se mi díky archivním materiálům a ve spolupráci s pamětníky, historiky a vyšetřovateli podařilo poskládat obraz tehdejších událostí, který se přiblížil pravdě v maximální možné míře," líčí Lednická. I zde bylo vzpomínání pro některé pamětníky traumatické: "Jedna z pamětnic třeba řekla: Už o tom dál nebudu mluvit. Já na to: Ale když mi to neřeknete, tak pravda nikdy nevyjde najevo. Máme pravděpodobně úplně poslední šanci, abychom se dobraly co nejblíž tomu, jak to tenkrát skutečně bylo." Pamětnice pak své vzpomínky raději napsala, bála se je vyslovit. "Velmi silné bylo taky setkání se synem jednoho z komunistických agitátorů, kteří jsou stěžejními aktéry zmíněného případu. Ten člověk je formát. Mohl mi říct: Já si nepřeji, abyste o tom psala, nebudu s vámi mluvit. Ale on se k problematické části rodinné historie postavil čelem, to je obdivuhodné. Když se ujistil, že nehledám senzaci, ale pravdu, začal se mnou aktivně spolupracovat. Strávili jsme spolu velmi mnoho času a pomohl mi doplnit významné části příběhu," říká Lednická. (pokračování...)