V Plötzensee nacisté zavraždili stovky Čechů, také pradědu české diplomatky

Berlín 19. července (zpravodaj ČTK) - V berlínské věznici Plötzensee zavraždili nacisté 667 československých občanů, naprostou většinu z nich za odboj. Jedním z nich byl Vladimír Schulz, pradědeček Heleny Schulzové, která je ekonomickou diplomatkou na českém velvyslanectví v Německu. Zatímco Schulz byl před více než 80 lety pro nacisty zrádcem, se kterým neměli slitování, jeho pravnučka dnes pomáhá rozvíjet česko-německé přátelské vztahy. Osud rodiny Schulzových se tak stal součástí opsaného kruhu, jak události týkající se věznice Plötzensee vnímá historik Jan Boris Uhlíř. Českým obětem z Plötzensee se věnuje v Berlíně výstava, který začala v úterý a která potrvá do konce října. Výstava je v Německu první svého druhu od pádu nacismu a podle Uhlíře symbolizuje to, jak se z Plötzensee jako dějiště hrůz stalo místo, které dnes naopak Čechy a Němce spojuje. Pro řadu potomků obětí, které nacisté v Plötzensee popravili, je výstava a Uhlířova práce jako garanta výstavy doplněním mnohdy ne zcela jasné rodinné historie. Uhlířovo bádání pomohlo i Schulzové zjistit více o pradědově zatčení, odsouzení, věznění a popravě. "V rodině se o tom moc nemluvilo, za komunistů vůbec, protože to bylo stigma," říká Schulzová. "Bylo jen pár písemností, které byly schované. A třeba moje máma, která je třetí generace, tak o tom ví velmi málo. Více jsme se dozvěděli z různých útržků, z věcí, které byly digitalizované, přes Ústav pro studium totalitních režimů bylo něco maličko dohledatelné," uvádí. Průlom v pátrání po osudech pradědečka tak přinesla náhoda, kdy se na velvyslanectví v Berlíně setkala s Uhlířem. "Na ambasádu přišel pan Uhlíř s tím, že se připravuje výstava. Tak jsme se o tom začali bavit a on mi poslal naskenované to, co bylo celou dobu v pražském archivu na Chodovci a my jsme to nevěděli," říká o získaných materiálech, mezi kterými jsou mimo jiné rozsudky a popravčí protokol. Procházet tuto složku není lehké. "Přiznám se, že jsem to prostudovala zatím částečně, je to docela hutné čtení, ne docela příjemné, takže se tím zabývám čas od času. Člověk otevře složku a jako první je tam fotka, kterou pořídilo gestapo, ten člověk je evidentně hubený, asi má za sebou nějaké příšerné věci. Není to úplně příjemné, jsem čtvrtá generace, ale myslím si, že to trauma v rodině, jak se o tom asi i nemluvilo, že se to v rodině táhne," říká. Vladimír Schulz byl židovského původu a v Praze provozoval právní kancelář, osudnou se mu stala pomoc, kterou na žádost svého uprchlého společníka poskytl člověku vyškolenému zřejmě ruskou tajnou službou. Kniha obětí z Plötzensee uvádí, že Schulze od března 1940 opakovaně navštívil sovětský zpravodajský agent Jan Vycpálek. "Přišel do protektorátu a můj pradědeček mu trochu pomáhal. Pomohl mu sehnat oblečení, snad ho nasměroval na někoho, u koho se mohl ubytovat, a sepsal mu nějaké informace, které po něm chtěli," říká Schulzová. Do pomoci, kterou Schulz muži poskytl, protože ho poslal člověk, se kterým si byl blízký, byla do jisté míry zapojená i prababička Schulzové. Nacistická odplata ale dostihla z rodiny jen Schulze. "Jako rodina jsme měli obrovské štěstí, že zatkli jenom jeho. I to bylo dramatické, protože oni zřejmě už věděli, že ho gestapo hledá, takže nebyl doma. Chytli ale jeho syna, mého dědečka, zřejmě ho odvedli do Pečkárny, což je rodinná historka, nemám k tomu podklady a důkazy. Zřejmě byl den v Pečkárně, můj pradědeček se potom šel udat gestapu, šel se vzdát a dědečka pustili," říká. Jako Pečkárna se nazývá Petschkův palác v Praze, kde dnes sídlí ministerstvo průmyslu a obchodu a kde si za protektorátu zřídila hlavní úřadovnu německá tajná státní policie gestapo. Rodina se snažila Schulzovi pomoci. "Platili mu právníka, který pravděpodobně pro jeho obhajobu nic nedělal," říká Schulzová. Schulze, kterého gestapo zatklo v říjnu 1941, lidový soud v březnu 1943 odsoudil "za přípravu velezrady ve spojení s napomáháním k zemězradě" k trestu smrti. Popravu nacisté vykonali 13. července 1943 gilotinou. Z dob věznění rodině zůstalo několik písemností. "Máme motáky, máme dopisy z vězení, máme i dopis na rozloučenou," říká Schulzová. Zatímco dopisy prošly cenzurou, motáky jsou bez kontrolního zásahu režimu. To, jak se do rodiny dostaly, Schulzová neví. "Původ neznám. S profesorem (Johannesem) Tuchelem jsem se domlouvala, že by se na to podívali a zkusili zjistit víc. Je to na měkkém papíru, trochu to připomíná toaletní papír, napsané jsou tužkou. Vypadá to, že to neprošlo cenzurou a že to někdo z Plötzensee dostal do Československa," uvádí. Tuchel je šéfem Památníku německého odboje, kde se výstava o českých obětech koná. Za to, že výstava vznikla, je Schulzová ráda. "Myslím si, že česká historiografie vůči tomu (tématu) má stále velký dluh, že těch dokumentů je evidentně dost a že by se to mělo zpracovat," říká. Výstava je podle ní jasnou ukázkou toho, že řada Čechů prokázala za nacismu velkou odvahu. "Pro rodiny to může něco znamenat, že předci nebyli nějaké bezejmenné oběti hrozného režimu, ale že se uzná, že to, co proběhlo, bylo příšerné, že to byly justiční vraždy a že v Česku to téma chybí," dodává. Aleš Zápotocký mka - sdílejte článek