Jít k psychologovi je teď na Ukrajině normální, říká pracovnice UNHCR

Dnipro (Ukrajina)/Praha 23. července (zvláštní zpravodajka ČTK Iveta Polochová) - Domovy musely kvůli ruské vojenské agresi na Ukrajině opustit miliony lidí, někteří zamířili do zahraničí, mnozí ale zůstávají ve vlasti. Řada z nich našla azyl v Dnipru na východě země a někteří tam podstupují psychoterapii. Přístup řady lidí k této pomoci se podle Viktorije Tjutjunnykové z úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) po invazi změnil. "Jít k psychologovi je teď normální," řekla ČTK. Na terapii chodí třeba dvaačtyřicetiletá Tatjana ze Svatove, která v Dnipru žije v jednom ze středisek pro vysídlené. "Nepovedlo se nám odjet hned. Evakuace byly děsivé, protože začali střílet na auta, kterými se lidé chtěli evakuovat," popisuje Tatjana, jejíž město Rusové obsadili zkraje loňského března a teď se nachází blízko fronty. "První dny okupace jsme se snažili pracovat, situace byla napjatá," vzpomíná žena, která se rozhodla Svatove opustit se synem loni na konci srpna. "Rusové nutili děti, aby chodily do ruských škol. Nechtěla jsem, aby se syn učil v takové škole," vysvětluje a líčí, jak se vydali přes Charkovskou oblast, kde se nakrátko na jednom místě naskytla možnost přejít frontu. "Před čtyřmi měsíci jsem se vdala. Muž je voják, pochází z Volnovachy v Doněcké oblasti, kde jsem se narodila. Znali jsme se už dříve. Ale našel mě znovu v Dnipru," usmívá se. Vzápětí se jí ale hlas zadrhává, když hovoří o svých rodičích. "Zůstali tam a jsou velmi nemocní...," přemohly ji slzy. Aby se dokázala se vším vyrovnat, využívá možnosti hovořit s psychology. "Chodím na skupinová i individuální sezení," svěřuje se ve svém současném domově. Ve vedlejší místnosti se tou dobou odehrává psychoterapeutické setkání deseti žen. "Je to trénink využití zdrojů v našem životě," přibližuje psycholožka Žanna z ukrajinské nevládní organizace Proliska, jež poskytuje lidem v zemi humanitární pomoc, včetně psychologické podpory. Její svěřenkyně kupříkladu na kartičky napsaly, co považují za vnitřní nebo vnější zdroje. Některé zmiňovaly rodinu, blízké, přírodu, cestování nebo hudbu. "Mohou se prolínat, záleží na člověku," podotýká Žanna s tím, že při terapii využívá metodu Yucel, jež se zaměřuje na využití vlastních zdrojů a silných stránek člověka při překonávání náročných životních situací. "Typ psychologické pomoci se liší podle toho v jakém stadiu stresu se lidé nacházejí, třeba jestli přišli z území bojů, nebo z okupovaných míst," přibližuje další psycholožka Diana Vladykinová, která pochází z dnes okupovaného Lysyčansku. "Lidem, kteří přicházejí z Doněcké oblasti, poskytujeme první psychologickou pomoc - krizovou pomoc, protože se nacházejí na samém počátku adaptace," říká. Terapeuti podle ní využívají třeba dýchání nebo techniky pro uvolnění svalů, aby se lidé co nejvíce stabilizovali. Poté následuje adaptační terapie. Jinou terapií procházejí ti, kteří jsou na bezpečnějším místě už déle a trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Obyvatelé střediska podle Vladykinové trápí mimo jiné ztráta smyslu života nebo domova, sužují je deprese, úzkosti. "V poslední době se kvůli (ruským) vzdušným útokům situace v Dnipru zhoršila a u řady lidí se objevují flashbacky (záblesky minulosti) nebo panické ataky," popisuje psycholožka. Důležité je podle ní také naučit se požádat o pomoc a přijímat ji. "Podpora a pozornost - i ze strany jiných států - pomáhá vytvořit bezpečnější prostředí a pocit, že v tom všem není člověk sám," dodává. Viktorija Tjutjunnyková z UNHCR, který organizaci Proliska jako jednu z řady dalších na Ukrajině podporuje a poskytuje lidem další pomoc, upozornila na určitou změnu v tom, jak Ukrajinci začali po ruské invazi psychologickou pomoc vnímat. "Měli dost důvodů vyhledat pomoc psychologa i před válkou. Ale pro mnoho Ukrajinců návštěva psychologa rozhodně nebyla první volbou, když se ocitli ve složité situaci," popsala. Spíše věřili, že si poradí sami. Ruská invaze mnohé změnila, zhoršila existující problémy a způsobila spoustu dalších. "Lidé jsou více připraveni požádat o pomoc. Jít k psychologovi je teď normální," upozorňuje Tjutjunnyková. Hlavními důvody jsou podle ní strach, úzkost, panika, deprese. "Tyto příznaky mohou souviset se smrtí nebo zmizením příbuzných a přerušením vztahů, rozvodem v důsledku migrace jednoho z partnerů, kvůli konfliktům s ostatními," říká žena, která v UNHCR pracuje v oddělení vnějších vztahů. Důvodů je podle ní mnoho a obtíže se nevyhýbají ani dětem. I ona musela s rodinou opustit domov, jelikož pochází z Luhanské oblasti, kterou téměř celou obsadilo Rusko. "Chápu, co vysídlení lidé cítí a potřebují," zdůrazňuje. Lidé, jimž UNHCR na Ukrajině pomáhá, podle ní obvykle na začátku hledají ubytování, potřebují rady, kde a jak obstarat peníze, jídlo, lékařskou péči. "Když se přestěhují na nové místo, dostanou se většinou do izolace," popisuje. Milionové Dnipro leží několik desítek kilometrů od fronty. Od začátku invaze zažilo řadu ruských raketových útoků, v lednu při zásahu obytného domu zemřelo pět desítek lidí. Město je zároveň de facto humanitárním centrem a žijí v něm mnozí uprchlíci z východoukrajinských regionů. V Dnipru podle úřadů nyní žije přes 145.000 vysídlených, v celé Dněpropetrovské oblasti více než 387.000. "Lidé nechtějí jít daleko od svých domovů," míní Tjutjunnyková. Řada regionů na východě Ukrajiny je průmyslových, podobně jako Dnipro, a lidé tam také mohou lépe najít práci. "Cítí se tady jako doma," poznamenala. Někteří našli azyl v kolektivních střediscích pro vysídlené. Jako Tatjana ze Svatove, jež s téměř 150 dalšími žije v několikapodlažní budově, kterou spravuje Hanna Rjasná. Ta před boji uprchla z Lysyčansku a v Dnipru začala pomáhat dalším vysídleným. "Asi 80 procent lidí tady žije dlouhodobě, 20 procent zůstane chvíli a pak si najdou byty nebo jedou k příbuzným," řekla ředitelka střediska, zatímco ČTK ukazovala místnost pro poskytování psychologické pomoci dětem, společnou kuchyň nebo pokoje. Se svými spolupracovníky se snaží lidem pomáhat i v tom, aby si našli práci a své bydlení. "Nikoho ale nevyháníme. Pokud jde třeba o penzisty nebo mámy s dětmi, zůstávají u nás," zdůraznila. "Je tady rodinná atmosféra. Jsou tady aktivity pro děti, skoro denně přicházejí lékaři, psychologové z Prolisky, dostáváme humanitární pomoc," popisuje podmínky ve středisku šestatřicetiletá Oksana z Bachmutu, která žije v jednom pokoji s manželem a dvěma dětmi. Její mladší, tehdy tříletý syn před invazí zrovna začínal mluvit. Ale pak - zřejmě kvůli stresu a ostřelování - přestal, vzpomíná žena, podle níž mu pobyt v centru pomohl. "Díky zdejším aktivitám se rozmluvil," říká Oksana. Aktivní život ve středisku podle jejího mínění pomáhá překonávat obtížnou situaci a ztrátu kamarádů v Bachmutu i jejímu čtrnáctiletému synovi. Co bude dál, neví. "Doufáme v mír a že najdeme bydlení. Ale naše město je okupované, nemáme se kam vrátit," povzdechla si. Jejich čtvrt v Bachmutu je navíc podle všeho zničená. "Před válkou jsme měli všechno... Teď nemáme nic. Ale nejdůležitější je rodina, aby byli živí a zdraví," prohlásila nakonec Oksana. Její současná sousedka Tatjana doufá, že se bude moci vrátit domů - ke své rodině, do svého bytu, ke svým koníčkům. "Všechno tam zůstalo. Čekám, až Ukrajina Svatove osvobodí, pak se vrátíme," říká. ipl ank - sdílejte článek