El País: V Pásmu Gazy není nikde bezpečno, převládá tam rezignace a beznaděj

Gaza 5. srpna (ČTK/El País) - Palestinec Husám Násir zvažoval, zda mít hlad a žít v domě, nebo se snáze dostat k jídlu a žít ve stanu, kde jsou štíři, hadi a chaos. Zvolil první možnost, ale letecký útok dům zničil a jeho vytáhli z trosek, pak běhal zraněný ulicemi a nevěděl, kam jít. Stejně jako většina civilistů v Pásmu Gazy, kde po téměř deseti měsících války není nikde bezpečno, ani v zónách, které Izrael označuje za humanitární, napsal dnes deník El País. Spíše než strach a hněv už v Pásmu Gazy převládá rezignace a beznaděj. Teď žije Husám Násir v bytě příbuzného blízko čtvrti Šidžajáh ve městě Gaza, kam izraelské jednotky bojující proti Hamásu vtrhly v prosinci a pak znovu v červnu a způsobily tak další exodus tisíců lidí. Násir ale neutekl. "Je mi už jedno, jestli přežiju, nebo zemřu. V této válce není kam utéct, pokračuje a zničí nás všechny," řekl. Během deseti měsíců války izraelská armáda donutila Gazany utéct na jih, aby poté začala ofenzivu i v oblastech, které označovala na letácích jako bezpečné. Nyní udržuje většinu uprchlíků v "humanitární zóně" Mavásí, kde v červenci zabila 90 lidí a více než 300 dalších zranila při leteckém útoku, jímž zabila šéfa vojenského křídla Hamásu Muhammada Dífa. Čtyřiatřicetiletý Násir je mladý, takže nemá problém s přesuny do oblastí, kde je snazší získat humanitární pomoc. "Skutečnost je taková, že s rodinou žijeme teď o chlebu a někdy si uvaříme čaj z listů keřů," napsal přes aplikaci WhatsApp. Dům, v němž žijí, je sice zničený, ale je to jen dočasné, říká. "Dokud neskončí válka, nebo dokud nebudeme moci odejít z Gazy do bezpečné země," dodal. Podle Násira jsou pobřežní oblasti, včetně Mavásí také nebezpečné. "Jednoho dne provedou invazi i do Mavásí," odhadl. Ani čtyřiadvacetiletý Ghazal abú Dalál nechce do Mavásí. Původně žil ve městě Gaza, které opustil v prvních týdnech bombardování. Šel do Rafáhu, ale když tam Izrael provedl invazi, zvažoval, zda jít do přeplněného Mavásí, kde se jen těžko přežívá ve stanech. "Je velké vedro, jsou tam komáři a šíří se tam nemoci," popsal. Abú Dalál pak skončil v Nusajrátu v centrální části Pásma Gazy v táboře pro uprchlíky, v němž Izrael v červnu zabil přes 270 lidí, když masivně bombardoval oblast, aby zachránil čtyři rukojmí. "Byl to velmi těžký den. Trvalo to čtyři hodiny. Měl jsem pocit, že střela je hned nade mnou, tak jsem běžel rychle a vyděšeně křičel," vzpomněl abú Dalál. "Nikdy nevíte, kde bude příští útok, takže nezáleží na tom, kde v Gaze budete," shrnul. V Nusajrátu žije ve dvoupokojovém bytě s příbuznými, je jich tam celkem 14. Jelikož v Pásmu Gazy od října není elektřina, trochu světla mají z baterie, což je ale pro mnohé luxus. "Baterie je už slabá, ale cena nové je astronomická. Asi 1000 dolarů (23.000 Kč)," popsal. Nabíjení telefonu pomocí solárních panelů stojí čtyři až osm eur. Myjí se vodou, pro kterou chodí v kanystrech. "Kvůli špinavé vodě máme na těle pupínky a svědí nás to," dodal. Podle počasí si nechávají vodu ohřát na slunci, nebo ji ohřejí, když na ohništi vaří zeleninu. Tu nakupují na trhu za astronomické cenu, nebo dostávají za poukázky na humanitární pomoc. V Pásmu Gazy se také šíří obrna kvůli vodě znečištěné výkaly. Ve světě je tato nemoc téměř vymýcená díky očkování. Minulý týden ale úřady v Gaze vyhlásily epidemii dětské obrny. Zničeno je v Pásmu Gazy 70 procent kalových čerpadel a nefunguje tam ani jedna čistírna odpadních vod. Před dvěma týdny skupina izraelských vojáků vyhodila do povětří, se souhlasem velitele, hlavní vodní nádrž, která zásobovala město Rafáh. Ví se o tom, protože jeden z nich se tím chlubil na sociálních sítích. Uvedl i místo Tal as-Sultán a důvod. "Jste jako švábi, tak nebrečte, když přicházejí deratizátoři," prohlásil voják. "Za každého z nás vyhladíme tisíce," dodal. Nejčastější větou, kterou lidé v Gaze, kde žije na 2,3 milionu lidí, říkají: Není tu nikde bezpečno. Když začala válka loni v říjnu po masivním útoku Hamásu na Izrael, někteří si mysleli, že na jihu přežijí. Doufali, že válka nebude trvat dlouho. Desítky tisíc lidí zaplatily astronomické sumy, aby se dostaly do Rafáhu. Jen málo z nich nyní věří, že když zůstanou v některé části Pásma Gazy, budou mít štěstí. V neděli zemřelo nejméně 25 Palestinců při dvou útocích na školy ve městě Gaza, kde v sobotu při jiném útoku na školu zemřelo nejméně 15 Palestinců. Minulý týden zabil útok v Dajr Balahu přes 30 vysídlených ve škole. Izrael tvrdí, že cílil na ozbrojence z Hamásu a že se snaží minimalizovat civilní ztráty. Ať už v Dajr Balahu, Chán Júnisu či Džabáliji, obrázky jsou všude stejné: rodina vleče své věci, včetně kanystrů na vodu, pěšky, nebo si zaplatí potah s oslem či řidiče s autem, aby je odvezl z místa, kde právě probíhá ofenziva. Žít ve 30 stupních ve stanu, který sdílí se sedmi členy své rodiny, je pro čtyřiačtyřicetiletého Vadída Ištivího těžké, ale je to lepší než na jaře, když dlouho pršelo a všude bylo bahno. Přežít mu pomáhají jeho děti, to je další věta, kterou Gazané často opakují. Denní rutina v Mavásí je sehnat dřevo na vaření a čekat, až přijede cisterna s vodou. Lidé tam obvykle jí rýži a čočku, které dostávají z charitativní kuchyně v mešitě a kterou si rozdělují, aby jim vydržela na celý den. Podle Yasminy Guerdaové z Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN (OCHA) se v poslední době do Pásma Gazy dostává méně než 200.000 litrů paliva denně. "To nepokryje ani polovinu potřeb pro vaření v nemocnicích, rozvoz vody, jídla a auta zdravotnických služeb a další životně důležitých činností," uvedla. Pásmo Gazy bylo už před válkou jedno z nejhustěji osídlených míst na planetě (asi 5500 lidí na kilometr čtvereční, což je 60krát více než ve Španělsku). Nyní je většina z jeho 2,3 milionu obyvatel na jihu. Na severu, kde je i město Gaza, žije asi 300.000 lidí. "Většina žije v improvizovaných stanech vyrobených z kusů plastu a látky, které si museli sami postavit, někdy už posedmé nebo poosmé, kvůli násilnému přemístění z jednoho místa na druhé," uvedla Guerdaová. Největší mají 24 metrů čtverečních a žije v nich asi 25 lidí. V Mavásí je navíc písčitý povrch, takže pohybovat se tam je pro některé skupiny obyvatel obtížné, zejména pro zraněné, ty, co jsou na invalidním vozíku, nebo pro starší lidi. Hlavní výhodou pobytu v Mavásí je, že se tam dá snadněji získat humanitární pomoci od mezinárodních organizací, jako jsou agentury OSN, či nevládních organizací místních či zahraničních. V nejtěžších dobách války, kdy byly pekárny zavřené, platili Gazané za pytel mouky až 20krát více. Dnes stojí potraviny asi třikrát až čtyřikrát více než před válkou. Ale situace se rychle mění. "Jeden den se otevře pekárna a druhý den jí dojde plyn na vaření, takže neotevře," popsala Guerdaová. Izraelské úřady viní z humanitární krize Hamás a v menší míře i OSN. Kamiony s humanitární pomocí se hromadí u přechodu Kerem Šalom. Podle Guerdaové je hlavní problém v neexistenci úřadů, které by zajistily bezpečnou distribuci pomoci. "Byl den, kdy 90 procent kamionů zůstalo na cestě z hranic do skladu kvůli rabování," uvedla Guerdaová. Izrael nezajišťuje bezpečnost distribuce humanitární pomoci a navíc zabíjí i městské policisty, kteří vyjedou chránit humanitární konvoje. V Gaze vládne od roku 2007 hnutí Hamás. "Chybí nejen palivo a kamiony, ale také řidiči ochotní riskovat cestu s humanitární pomocí," dodala. nob jrm - sdílejte článek